V nejsevernějším výběžku Indie, daleko za Velkým Himalájským hřebenem, se nachází oblast, která má mnoho co nabídnout všem cestovatelům. Horolezecké výstupy na zasněžené šestitisícovky, týdenní přechody vysokých průsmyků, rafting v hlubokých kaňonech ledovcových řek, či naopak zelenavá údolí s dozrávajícími meruňkovými sady, široké úsměvy místních lidí či náboženské festivaly v buddhistických klášterech.
Ačkoliv po celé Indii je vybudována velmi dobrá železniční síť, přes
himalájský hřeben se dostanou jen motorová vozidla po prachbídných
silnicích. Do Ladakhu (vedle letecké dopravy) vedou jen dvě cesty, od
jihu přes Manali a od západu přes Šrinagar. Obouma směry trvá jízda
nejméně dva dny, z Dillí čtyři dny. V Lehu, největším městě Ladakhu,
trávíme již pátý týden a místního klima si užíváme plnými doušky. Vedle
městského komfortu máme možnost střetávat se s místní komunitou a
vnímat tak jejich po staletí dávné tradice, koloběh života a závislost
na lokálním zemědělství. V Ladakhu můžete strávit několik měsíců a
stále budete nacházet zajímavá místa, která vás budou oslovovat.
Himank project
Cesta po hrbolatých
asfaltových silnicích vedoucích po celém Ladakhu není jednoduchá a
jízda je velmi pomalá. Navíc kvůli nepřehledným zatáčkám se často
přibrzďuje na rychlost chůze, a tak se průměrná rychlost snižuje na
neskutečných 20-30 km/h. A u velkých a plně naložených náklaďáků je to
ještě méně. To jsme zjistili, když jsme začali stopovat. Náš náklaďák
jel většinou na dvojku, po rovině na trojku a ručička tachometru se
více než na 40 nedostala. Autobusy, osobní auta a džípy nás předjížděly
jedna radost. Stavební firma Himank staví vedle silnic výstražné
žluté panely s anglickými nápisy, které nabádají řidiče k pozorné a
bezpečné jízdě. Mezi silničáři musí být i nadaní básníci, protože u
mnoha rýmovaček jsme se několikrát zasmáli. Rychle se z nás stali
sběratelé a když jsme v rychlosti nestačili znamení přečíst, použili
jsme digitálního foťáku. Zde uvádíme jejich anglická znění, snad vám
také vykouzlí úsměv na tváři. Slow down, Avoid an accident, Fresh your nerve on my curve, Your life is short - don't make it shorter, Time is money but life is prefered, Unity in difference is our strength, Drinking and driving is a lethal cocktail, Darling I like you but not so fast, Ladakh is the jewel in the crown of India, Alert today - alive tomorrow, Always alert avoid accident, Danger lurks at my curves, Sky is top - we take you there, Way of worship may be different - but god is one, Left is right, Simplicity is a peak of our civilisation, Experts expect unexpected, When you are good to others - you are best to yourself, A cat has nine lives - you have only one, Alert to life - rough to death, No hurry - no worry, Road signs are sights of life, After whisky driving risky, Speed thrills but kills, Better late than never, Don't mix drinking and driving, Drive carefully - live cherfully, Fast won't last, If you married - divorces speed, More you speed - more you skid, Peep peep - don t spleep, Hurry and worry go together, I am curvaceus - be slow, Elan - pride - professionalism, Drive on horse power - no on rum power, Why hurry?
Malý Tibet - jiný svět
Po
prvé jsme se setkali s buddhismem právě zde v Ladakhu. Nevím, jestli to
bylo náboženským smýšlením lidi nebo krajinou a počasím, ale cítili
jsme se tu bezvadně. Nejspíše to byla kombinace všech faktorů
dohromady. V Ladakhu je 300 slunečných dní v roce, stále je blankytně
modrá obloha, sem tam nějaký krásný obláček a zaprší jen výjimečně a
krátce. Oblast navíc patří regionálně k Tibetu a proto se Ladakhu
přezdívá Malý Tibet. Ve srovnání se severní Indií jsou tu lidé milí,
nevtíraví a ceny nízké. Jakobychom se mávnutím proutku dostali do úplně
jiného světa.
Tibetský buddhismus
Údolí Ladakhu nabízí
mnoho způsobů k poznávání místních obyvatel a zvláště pak míst, kde se
můžeme seznámit s místním buddhismem. V téměř každé vesničce se
vyskytuje klášter v jehož okolí je vystavěno mnoho malých pokojíků pro
místní mnichy. V některých místech jsou i školy pro mladé mníšky, kde
probíhá výuka. Žáci mají mezi hodinami buddhismu také hodně matematiky
a cizích jazyků, jako angličtinu, tibetštinu a hindštinu. Tolij jazyků
najednou je na pětileté děti docela silný nápor. Mniši bydlí v těsné
blízkosti kláštera, často jakoby jejich nabílené cely byly součástí
kláštera. Někteří mají vedle letního pokoje, který má jen tři stěny
(místo čtvrté stěny mají prostor s výhledem ze skály) i maličký pokoj
na zimu s kamínkama, poličkou na buddhistické knihy a matrací. Velmi
skromné budlení na dalších např. 15 let, ale jak nám sami říkali, aspoň
je nemá co rozptylovat při studiu. K největším zážitkům při návštěvě kláštera patří jednoznačně ranní společná motlidba v hlavním sále dukhang.
Hromadné odříkávání náboženských textů a manter v temné hale dodává
patřičnou mystiku celému dění. Mniši oblečení v temně rudém rouchu
občas přeruší monotématickou recitaci několika údery do bubnu nebo
zabřinkáním na hlasité činely. Tato tzv. púdža se odehrává brzy ráno a
někdy i v poledne a pozdě odpoledne. Detailněji se popisem zabývá
samostatný článek o púdže.
Čhadar - trek plný adrenalinu
Mnoho
cestovatelů a turistů se do Lada khu vrací každým rokem, aby zde
absolvovali některý z mnoha treků. Nabízí se jejich celá řada. Místní
domorodci zde za dlouhá léta vyšlapali viditelné cestičky z vesnice do
vesnice, z údolí do údolí, které můžete s jednoduchou mapkou následovat
i zcela sami. Nabízí se výlety krátké i několikatýdenní. Začít se může
v Himáčalpradéši v Manálí a pokračovat na sever do Ladakhu přes údolí
Zanskaru. Směrem na východ jsou krásně cesty k jezerům Tso Moriri, Tso
Kar či Tso Pangong. Tyto treky jsou určeny pro letní období, kdy sníh
již slezl z průsmyků hor. Největší výzvu však skýtá trek v zimně,
kdy se chodí Čhadar - zimní přechod zamrzlé řeky Zanskar. V lednu a
únoru, kdy teploty klesají na mínus 40 st. C, chodí Zanskařané po
ledovém chodníku Zanskaru do Lehu navštívit své přátele nebo své děti
do škol. Zanskařané jsou v současné době odříznuti od civilizace
vysokými horami a v zimně i velkým množstvím sněhu. Za tak nízké
teploty divoká řeka Zanskar zamrzává na krajích břehů a jelikož okolní
skály jsou téměř kolmé, nezbývá nic jiného než cestu vyšlapat po
ledových krách. Cesta trvá asi pět dní, než poutníkům začne pevná půda
pod nohama. Do té doby se musí vyrovnat s neskutečným mrazem, nocováním
v skalních jeskyních a v některých místech i nebezpečným broděním
nezamrzlých částí kašovité řeky. V současné době ale vláda začala
stavět podél řeky Zanskar silnici, která se zakusuje do kolmých
skalnícxh stěn, a tak ser zdá, že Zanskařanům toto martýrium v dohledné
době skončí. Říká se, že v roce 2010 se stavba dokončí. Pak se bude
chodit Čhadar asi jen ze sportu a místní domorodci budou sloužit jako
zkušení průvodci. Ostatně už i v dnešních dnech chodí Čhadar velký
počet odvážných turistů. Jedním z nioch byl i cestovatel Martin Mykiska
z Prahy, který tento úsek absolvoval v lednu 2004.
Cestovatel Martin Mykiska
Martin patří v
současnosti k nejproduktivnějším českým cestovatelům. Jeho několikeré
cesty do Jižní Ameriky, Afghánistánu a Asie se mu podařilo sepsat do
čtivých a někdy i velmi poučných knih, které vydává vlastním nákladem.
Jeho poslední dvě velké cesty vedly právě do Ladakhu. Nejprve strávil
pět měsíců v Lehu jako dobrovolný učitel angličtiny s celou svou
rodinou (manželka Bára a synkové Vojta a Mojmír ve věku 5 a 3 let), a
pak se o pár měsíců vrátil zpět ještě jednou, aby zakusil nebezpečí
ledové řeky Zanskar. Tyto dva neobčejné výlety zpracoval do posledních
svých knih "Pět měsíců v Himaláji" a "Po zamrzlé řece do nitra
Himaláje". Ukázky z knih si můžete přečít na jeho osobních webových
stránkách www.mykiska.cza případně knihy i objednat.
Přidat komentář
Zpět
