Maroko – brána do Afriky
30.8.2003
|
Casablanca
|
Přílet, procházka městem k mešitě Hassan II, medina
|
31.8.2003
|
Casablanca, Meknes
|
Medina, odjezd Meknes, noční Meknes
|
1.9.2003
|
Meknes
|
Medina, Volubilis
|
2.9.2003
|
Meknes, Fes
|
Odjezd Fes, Medina
|
3.9.2003
|
Fes
|
Fes s průvodcem (medina, krámky, medresa, koželužna,
tradiční lékárna
|
4.9.2003
|
Fes
|
Fes sami, odpoledne přesun Sahara Er-Rachidia – Erfoud –
Merzouga
|
5.9.2003
|
Sahara
|
Náročný noční přesun zakončen smlouváním o cenu, 1. noc
v poušti
|
6.9.2003
|
Sahara
|
2. noc v poušti
|
7.9.2003
|
Sahara
|
3. noc v poušti
|
8.9.2003
|
Sahara
|
Konec výletu na Saharu, přesun do Tinerhiru
|
9.9.2003
|
Tinerhir
|
Lékař (oči, celková únava, teplota), odpočinkový den
|
10.9.2003
|
Todra Gorge
|
Tenerhir, začátek přechodu hor z Todra Goege do Todra
Dades
|
11.9.2003
|
Todra Gorge
|
konec přechodu hor z Todra Goege do Todra Dades
(celkem 42 km)
|
12.9.2003
|
Dades Gorge
|
Dades Gorge, přesun Ouarzazate
|
13.9.2003
|
Ait Benhaddou
|
Filmový ateliér, Aït Benhaddou
|
14.9.2003
|
Marrakesh
|
Aït Benhaddou, přesun Marrakesh
|
15.9.2003
|
Marrakesh
|
Medina, noční náměstí
|
16.9.2003
|
Marrakesh
|
Paláce, noční náměstí
|
17.9.2003
|
Cascades d´Ouzoud
|
Přesun k vodopádům, vodopády
|
18.9.2003
|
Cascades, Imlil
|
Vodopády, přesun přes Marrakesh do Imlilu
|
19.9.2003
|
Vysoký Atlas
|
Imlil (odpočinek, informace, aklimatizace)
|
20.3.2003
|
Vysoký Atlas
|
Imlil – refuge Toubkal
|
21.9.2003
|
Vysoký Atlas
|
Refuge Toubkal – lac d´Ifni
|
22.9.2003
|
Vysoký Atlas
|
Lac d´Ifni – refuge Toubkal
|
23.9.2003
|
Vysoký Atlas
|
Refuge Toubkal – vrchol Toubkal – refuge Toubkal – Imlil
|
24.9.2003
|
Essaouira
|
Přesun do E., přístav
|
25.9.2003
|
Essaouira
|
Město, rybí aukce, přístav
|
26.9.2003
|
Essaouira
|
Přístav, výrobky z Arganu, pláž v Essaouiře.,
noční bus do Casablancy
|
27.9.2003
|
Casablanca
|
Medina, Hassan II
vevnitř, náměstí, nákupy
|
28.9.2003
|
Casablanca
|
Odlet domů
|
Casablanca
Zprvu příjemné teplo se rychle
mění v nepříjemné, vlezlé, neuvěřitelné vedro. Letiště je samozřejmě někde
mimo město, nejlevnější dopravou je vlak za 30 Dh. Lze jet buď dle LP do Casa
Voyagers a pak busem č. 30 na blv. Hassan V (3Dh), ale lepší je jet za stejnou
cenu až do Casa Port, který je v centru města. Je ovšem nutné přestoupit
na jiný vlak, konkrétně přejet Casa Voyageur o 1. stanici (Ait Benna??) a tam
přestoupit na jiný vlak a jet 1. stanici do Casa Port.
První čeho si člověk všimne, je
jak mnoho oblečení mají ostatní na
sobě, ačkoli vy byste se nejraděj svlékli z kůže. Drtivá většina žen chodí
zahalená do jednobarevného dlouhého splývavého oblečeni a na hlavě nosí šátek.
Také muži nosí dlouhé kalhoty a košile, někteří dokonce tradiční oblek tvořený
podobným hábitem, jako mají ženy a na hlavě malou čepičku.
S jídlem to nevypadá nijak slavně – mezi tradiční jídla patří:
tajine (vařená zelenina, někdy s trochou masa, typické marocké koření),
kuskus (ochucená příloha – zde jako hlavní jídlo, chuťově se to trošku blíží
rýži), brachete (mleté maso buď osmažené na malé bobíky nebo na uplácané
rožni), omeleta (se zeleninou). Ke všemu se přikusuje chleba. Další možností je
pečené kuře – mají jen ve větších městech. Jídlo je zde poměrně drahé, i
v té nejzapadlejší jídelničce stojí kolem 15-20 Dh (45-60Kč). Další
možností je stravovat se sami (jako my), tj. vařit si na vařiči, a doplňovat to
chlebem s krávou co se směje, ovocem a zeleninou. Stejně moc neušetříte,
ale najíte se lépe a ubude průjmových situací.
Mezi nejzajímavější stavby
v Casablance patří samozřejmě mešita
Hassan II. Byli jsme u ní celkem čtyřikrát, a to stojí 1h chůze od centra
s hotely. Vnitřní prohlídka se organizuje každý den mimo pátku (a možná i
mimo neděle) v 9h, 11h a 14h. Časy prohlídek jsou organizovány tak, aby
nezasahovaly do pravidelných modliteb (východ slunce, poledne, 16h, západ
slunce, v době večere). Je to třetí největší mešita na světě (po mešitě
v Mecce a Medině v Saudské Arábii) a při speciálních příležitostech se
v ní může modlit až 25 000 věřících. Prohlídka trvá hodinu, je vždy
s průvodcem a stojí 100Dh pro dospělé a 50Dh pro studenty (nutno prokázat,
ISIC byl akceptován). Hned po vstupu do mešity dostane každý igelitovou tašku,
do které musí uložit své boty či sandále. Stejně jako muslimové, ťapkáme po
studené dlažbě a obdivujeme velikost a výzdobu mešity. Určité partie mešity
jsou kryté koberci, ale ty jsou určeny pro muslimy, kteří se do této mešity
chodí modlit každý den. My na kobereček nesmíme a jakmile některý turista
přešlápne, hned se ozývá tleskání hlídače a provinilec je vykázán zpět na
studenou dlažbu. Mešita byla postavena během šesti let (1987-1993) a je velice
moderně vybavena. Např. v zimě je dlažba v mešitě vyhřívána, do
výzdoby mešity jsou vkusně a nenápadně zabudovány reproduktory, střechu mešity
je možno během 3 minut otevřít či zavřít (používá se při krásném počasí nebo
pokud je mešita plná věřících).
Prohlídka pokračuje do místnosti,
kde se koná očista (odděleně ženy a muži). Je tam 41 krásných fontánek, všude
maximální čistota. Před každou modlitbou se muslimové myjí – ruce, nohy,
obličej, hlavu. Tato očista je povinná a pravidelná. Existuje ještě druhý typ
očisty, která se odehrává doma nebo v místních veřejných sprchách hammam. Při
této očistě se myje celé tělo a koná se po sexuálním styku nebo po konci
menstruace. Místnost pro muže a ženy se liší pouze barvou dlaždiček – u žen
převažuje růžová a žlutá, u mužů zelená a modrá.
Prohlídka je zakončena ve
veřejných sprchách či lázních. Dříve bývali připojené k mešitám a měly
velký význam, protože většina obyvatel neměla možnost se doma vykoupat či
osprchovat. Dnes má sice každý sprchu doma, přesto do těchto veřejných umýváren
chodí dál, jsou součástí kultury a tradice.
První, tradiční hammam, je
levnější alternativa. Vstup stojí 10Dh a masáž 40Dh. Dodnes je hammam připojený
k mešitě pro nemuslimy uzavřený, ale ve městě existují i hammamy otevřené
pro všechny. Po svléknutí každý dostane kyblíky, do nich si nabere vodu a ve
speciální místnosti se mydlí a omývá. Zvláště pro ženy je návštěva hammam
společenskou událostí, je to ideální místo jak probrat s kamarádkou či
sousedkou nejnovější zajímavosti a proto zde ženy stráví i 4 -5h.
Druhou možností jsou takzvané
turecké lázně – je to vlastně mělký bazének, kde se lidé cachtají. Zde je
umožněn vstup i pro nemuslimy, tomu je ovšem přizpůsobené i vstupné – 50Dh, a
dalších 50Dh za masáž.
Hodinka uběhla ani nevím jak –
když při tom chce člověk ještě fotit tak je ulítaný jako netopýr. Taky jsme si
nahrávali průvodkyni na minidisk, což se ukázalo jako dobrý nápad.
Meknes
Medina v Meknesu nám
připadala jako pohádka – procházíme trhy s maličkými dílničkami. Nejprve
máme ostych fotit, ale ukázalo se, že to není žádný problém. V jakékoli
dílničce jsme byli vítání, vše nám bylo vysvětleno, k focení jsme byli
někde dokonce vybídnuti. Jistě, často pak následovala přehlídka vyrobeného
zboží a očekávání nějaké koupě – přesto bylo celkem společensky únosné nic
nekoupit a s díky a úsměvem odejít. Nejprve jsme sledovali jak se vyrábí,
vyřezávají a natírají postele, jak muži (!) vyšívají, jak z nití motají na
strojích ozdobné pásky a tkaničky, jak na kov přiklepávají kladívkem stříbrné
nitě a tvoří tak ornamenty. Nasyceni obrázky lidské zručnosti procházíme
křivolaké uličky natřené na žluto, prohlížíme maličké dvířka za kterými je
maličké schodiště do horních obytných pater. Připomíná to domečky trpaslíčků.
Tohle by byla ta pravá Stínadla!!
Odpoledne máme
vyhrazené pro návštěvu Volubilis.
Veřejná doprava není zrovna jednoduchá, nejprve je třeba najít správné místo
odkud jezdí grand taxi do Moulay Idriss, tam přesednout a jet zbývajících 5 km do Volubilis. Každý, koho
se ptáme, nás ale odkazuje na taxi, nemohou pochopit, že nechceme nejjednodušší
řešení, ale nejlevnější. Nakonec se ale povedlo, z Moulay Idris stopujeme
bez větších problémů. Volubilis je poměrně zachovalý komplex ruin z 2.-3.
století. Mezi nejzachovalejší části patří tzv.
basilika, což je několik na sebe navazujících oblouků. V jejich průhledu
je vidět pět korintských sloupů, na jednom z nich je opuštěné čapí hnízdo.
Kromě několika turistů (nedá se říci, že by tu bylo zrovna narváno) potkáváme
také dva místní studenty, kteří zkoumají jednotlivé komplexy a budou o nich
psát diplomovou práci. Vida, na co všechno se dá psát diplomka!! Zůstáváme až
do západu slunce, aby byly pořádné fotky. Když jsme vyšli před areál, byli
všichni turisti s vlastní dopravou fuč a my šlapali směr Meknes (33km).
Naštěstí po chvíli jsme stopli auto do Moulay Idriss a odtud jeli opět grand
taxi. Trrrraaaanquille.
Fes
Do Fesu jedeme vlakem – moderní,
oranžové sedačky, klimatizace, hezké toalety. Jsme vůbec v Maroku?? Hned
po vystoupení z vlaku nás otravuje spousta naháněčů a rádoby průvodců
(rabateur=ten, co má z vás provizi). Odoláváme, jsou příliš otravní.
Jakmile nám někdo řekne, že sami se do centra nedostaneme, protože je to příliš
složité, je to příliš daleko a žádný autobus tam nejede, je jasné, že lže.
Jdeme pěšky k informační kanceláři a odsud v pohodě autobusem č.9 do
Mediny. Všechny nejlevnější hotely mají srovnané ceny na 120Dh. Nakonec spíme
ve špeluňce 2x2m za 100Dh. Vyrážíme do Fesu na krátkou večerní procházku a na
zítra si objednáváme oficiálního průvodce přes turistickou kancelář.
Průvodce přišel přesně na
devátou, jak jsme si přáli. Je celkem sympatický, ale jak se nakonec ukázalo,
jedinou jeho náplní bylo nás vést městem, abychom se náhodou neztratili.
Jakmile jsme přišli k nějaké památce či jiné atrakci, předal nás místním
vlastníkům, kteří nás sice ochotně provedli, ale nakonec očekávali „small tip“.
Nic jsme neplatili, vždyť tento průvodce/neprůvodce nás stál 150 Dh na tzv.
celý den (9-15h), ale bylo to trapné a nepříjemné. Vše vyvrcholilo, když nás
průvodce dovlekl do restaurace, kde nebyla ani noha a menu zde stálo 70Dh.
Sumasumárum, klidně jsme si průvodce mohli odpustit.
Fes a jeho medina je ještě lepší,
než Meknes. Stejně křivolaké uličky se rozprostírají na mnohem větším území.
Lidé jsou zde také milí, ale ne vždy jsou fotografie zadarmo (na rozdíl od
Meknesu). Výjimkou jsou samozřejmě krámky s různými suvenýry (koberce,
berberská lékárna, oblečení, kovotepci a samozřejmě to nejlepší nakonec –
koželužny s prodejnou výrobků z kůže). V krámkách ovšem po milém
a důkladném představení pracovního postupu následuje opravdu zdlouhavé a
náročné představení všech výrobků a velice důkladný nátlak na koupi.
Nesrovnatelně větší než v Meknesu. Je to zlé, zvlášť když od začátku víme, že
zde nic koupit nechceme, nebo když se nám to třeba ani moc nelíbí, a rádi
bychom jen něco nafotili. Přesto si prodejci vždy uchovají svou tvář a loučí se
s námi se slovy, že jsme zde vždy vítáni.
Koželužny byly opravdu velice zajímavé a předčily naše očekávání.
Procedura barvení je celkem složitá. Nejprve se kůže (kozí, kraví, ovčí) naloží
na měsíc do soli. Pak se v bílých kádích očistí od tuku. V dalších
kádích se 10 dní čistí od soli. Následuje káď s výkaly holubů, které obsahují
velké množství amoniaku pro změkčení kůže, a kádě s kořením. Teprve pak se
přikročí k barvení. Většina barev se aplikuje v kádi, do které se
vejde 50-100 kůží. Jen šafrán se aplikuje přímo, voztírá se rukama přímo do
kůže. Pak kůže musí důkladně uschnout, vyčistit se a změknout. Teprve pak kůže
putují k vynikajícím rukodělcům, kteří z nich vyrábí všechny ty
úžasné suvenýry – babuše (pantofle), puff (sedátko z kůže), batůžky,
bundy, apod.
Druhý den jsme vyrazili do mediny
sami. Hned jsme poznali, že včerejší průvodce byla špatná investice. Maročané
nám ochotně ukazovali, kde je co zajímavého. Viděli jsme druhou koželužnu, sice
menší, ale na focení asi vhodnější. Dokonce jsme si za 5 Dh mohli prohlídnout
koželužnu i zespodu. Hezká návštěva byla také u bronzotepců, které s námi
včera průvodce nenavštívil.
Sahara
Noční autobusy Fes – Azrou –
Er-Rachidia – Rassini byly hotové peklo. Jsme strašlivě nevyspalí.
V Erfoudu jsme byli přesvědčeni jedním majitelem ubytování v Sahaře,
že nás dopraví až do Merzougy za 20Dh/oba. Přistupujeme na to, i když je nám
jasné, že nás doveze rovnou do svého hotelu. To se také stalo. Následovalo téměř
dvouhodinové vyjednávání o našem výletu do pouště, kolik bude stát a co bude
v ceně zahrnuto. Nakonec jsme zaplatili celkem 2000Dh pro oba za 3 noci
v poušti, zahrnující dnešní oběd, začátek výletu v 16h, veškeré jídlo,
průvodce co mluví anglicky a francouzsky, a zpáteční dopravu do Rassini.
Samozřejmě nakonec ne vše bylo takové, jaké jsme si představovali, např. náš
průvodce uměl pouze berbersky, výlet začal v 16,30 jen na náš nátlak (normálně
se začíná v 17h), bylo téměř nutné koupit si hadr na hlavu za 100Dh jeden….Ale
poušť a nádherné duny nám všechny tyto malé nedostatky vynahradily. Já jsem
jela na velbloudovi, ale Kája šel velkou část cesty pěšky, aby měl příležitost
dělat fotit okolí – ze hřbetu kymácejícího se velblouda to není zrovna
jednoduché. Můj velbloud se nějak špatně vyspal, nechtěl vůbec jít, byl stále
popoháněn a občas i poplácán. Ale nakonec na cílové místo dorazil a dokonce mě
ani nikoho jiného nepokousal, i když zuby ukazoval dost často. Cesta na
velbloudu ubíhá rychlostí pomalé chůze, kterou si vykračuje průvodce a
pečovatel o velbloudy v jedné osobě. Velbloud za velbloudem se pomalu
kolíbá přes pískové vlny, krok za krokem se boří do písku, a pasažér na jeho
hřbetu může nerušen vychutnávat pokojné ticho pouště, která hraje všemi barvami.
Do cíle jsme se dokolíbali asi po 2-3 hodinách. Měl být vidět západ slunce, ale
bylo zamračeno, takže se přesouváme k dalšímu bodu programu, a to večeři
(omeletě). Již několikátý den se mi všechno snědené jídlo honí v břiše,
divně to kručí a hučí a samozřejmě mám střevní honičku. Zjišťujeme, že naše
zásoba toaletního papíru na 3 dny je naprosto nedostatečná a tak škemráme u
jiných turistů, kteří si zaplatili pouze jednodenní výlet a zítra ráno jedou
zpátky do Merzougy.
Ráno vyhlížíme z duny východ
slunce, ale ze stejných důvodů jako včera máme smůlu. Po krátké, ale evropské
snídani (chleba s džemem a sýrem, džus, berberská whiski=čaj) si vážeme
modré turbany na hlavě a vyrážíme směr nomádská rodina. Velbloudi se kolíbají
asi 4h. Já jsem mezitím totálně propotila kalhoty a vypila skoro dvě láhve
vody. Celkově naše spotřeba vody zde na Sahaře dosahuje nebývalé výše, tj. 8-10 litrů na osobu a den.
Začíná být jasné, že sterilizace vody nám nevystačí do konce našeho pobytu
v Maroku. Kolem poledne nastává teprve to pravé peklo. Mezi 10-16h jakoby
se život zastavil. I všichni členové nomádské rodiny, u které jsme se
ubytovali, leží ve stanu a odpočívají. Opravdu není možné dělat něco víc, než
se soustředit na to, abychom měli pořád dostatek vody na pití. Jinak jen ležíme
a čekáme, až vedro pomine. Kolem 16h se na obzoru začínají objevovat karavany
turistů, jedna z karavan nakonec zakotví také v našem táboře. Je to
pro nás velké štěstí, neboť průvodce této početnější skupinky turistů mluví
anglicky, francouzsky, německy, italsky, španělsky, arabsky a berbersky. Navíc
je velmi milý a vstřícný a rád věnuje skoro celou hodinu našim všetečným
otázkám.
Nomádská rodina se skládá
z matky, otce a pěti dětí ve věku 13, 8, 7, 5 a 2 roky. Máma peče chleba
v peci, vaří na ohni. Děti mají za úkol chodit s oslíkem pro vodu.
Děti si nás nevšímají a ani nežebrají. S velkou pravděpodobností stráví
celý život zde v poušti – do školy nechodí a zřejmě jim to ani nechybí.
Ráno nás čeká velké překvapení –
obloha je krásně čistá, bez mráčků. Po snídani vyrážíme směrem k Alžírsku.
Krásné, jemné křivky dun se ale zmenšují, písek začíná zarůstat travou.
Zastavujeme u dalších obyvatel pouště na čaj – berber whiski. Jedná se o hodně
sladký, zelený čaj gunpowder. Domečky s dřevěnou konstrukcí jsou pokryté
trávou, a tak se k nim hned hrnou velbloudi – musejí být odehnáni. Po
krátké přestávce pokračujeme směrem k Alžírsku do malé oázy. Rostou zde
datle a kousek od nás je jedna ze saharských studní. Je to k nevíře, že
v takovém vedru, v takové pustině, se nachází tolik vody. Koupeme se,
tj. střídavě se poléváme džberem vody vytaženým ze studně. Voda je tak krásně
studená!!! Namočila jsem si košili, ale než jsem došla zpět do oázy (cca 50m),
byla již suchá. Dnes se snažíme přežít saharské vedro jen v mihotavém
stínu palem – výsledek na sebe nedal dlouho čekat. Večer mám úpal jako brno.
Navíc nás čeká ještě dlouhá zpáteční cesta – kolem nomádské rodiny až do
základního tábora, kde jsme strávili první noc. V noci mám horečku, balím
se do mokrých hadrů a snažím se usnout.
Ráno nás vítá opět slunce
v plné své kráse. Já mám hlavu jako střep a těším se, až se z téhle
výhně dostanu pryč. Nic se ovšem nedá uspěchat. Nasedáme na velbloudy a
společně s ostatními turisty vyrážíme směr naše ubytovna. Přikolébali jsme
se cca po 2-3 hodinách. Následuje tlačenice ve sprše a čekání na odvoz. Ostatní
turisté platí 60Dh/osoba, my máme odvoz v ceně cesty, ale zase musíme
čekat, až na nás dojde řada – jedeme samozřejmě až jako poslední. Ještě na nás
zkusili poslední dva triky: „nutná“ zastávka v berberském domě plném
koberců (drsně odmítáme a poroučíme jet dál), a požadování zaplacení za odvoz
(odmítáme se slovy, že za nás platí majitel ubytovny a klidným krokem odcházíme
pryč). Řidič nás ještě ujišťuje, že odsud teď žádný autobus nejede (první až v
17h do Marrakeshe) a že musíme jet taxíkem. Samozřejmě, že to nebyla pravda,
v pohodě jsme sehnali veřejnou dopravu a vyrazili směrem Efourd –
Er-Rachidia – Tinerhir.
Tinerhir
Hned se na nás přilepil nějaký
chlápek, zkoušíme ho setřást, ale je to těžký, je to zde malé město a on dobře
ví, kam asi tak půjdeme. Hotel je obstojný s teplou sprchou (i když není
lehké přijít na to, jak se ze studené sprchy dělá teplá) a stojí jen 60 Dh.
Jsem tak hotová, že odmítám vyrazit někam na večeři, bolí mě oči a hlava. Kája
vyráží do města, přinesl mi jogurt a meloun, který jsem si přála. Hned usínám.
Ráno je mi stejně mizerně jako
večer a trvám na tom, že půjdeme k doktorovi. Jakmile vystrčíme nos
z hotelu, je tu zas ten chlápek ze včerejška a začíná nám plánovat dnešní
program. Hned jsme ho zarazili, že potřebujeme k doktorovi. Velice ochotně
nás tam zavedl, sedl si s námi do čekárny a čekal společně s námi, než
budeme na řadě. Jsou tu oddělené čekárny pro muže a ženy, já sedím v mužské
čekárně společně s Kájou a naším samozvaným průvodcem. Jsem ujištěná, že
to nic není a po zaplacení 100 Dh dostávám recept na kapky do očí, prášky na
bolest a aspirin na horečku (celkem 125 Dh). Hned po návštěvě lékárny se vracím
zpět do postele – dnešní den bude prostě odpočinkový, to se nedá nic dělat.
Kája dopoledne také spí, odpoledne se jde trochu projít městě, podívat se na
místní luxusní hotel a přilehlou palmérii.
Ráno mi je lépe a tak si jdeme
zopakovat co je zde v okolí hezkého. Nejprve kasba ve městě, pak palmérie.
Rostou tam datle a fíky. Celá palmérie je důmyslně zavlažována. Jsou zde
kanálky, ve kterých teče voda. Po cestě k luxusnímu hotelu nás opět
odchytne „průvodce“. Zcela zdarma se nám asi dvě hodiny věnuje, provedl nás
kasbou ve městě. Některé domy zde byly opuštěny a rozpadly se. Je velice
nákladné je opravit, protože stojí v úzkých uličkách kam neprojede auto a
všechen materiál na stavbu by se musel nosit ručně. Proto si každá rodina
raději postaví domek někde mimo, kde ji to přijde laciněji. Taky zde samozřejmě
není žádná kanalizace, ani vodovodní potrubí a vodu nosí ženy nebo děti od
pumpy v palmérii. Dále s námi průvodce prošel palmérii a pak nás
dovedl k další kasbě mimo město. Zde začal spřádat další plány našeho
programu. Byli jsme již příliš zaháčkováni, než abychom se z toho
vyvlékli. Nakonec jsme se rozhodli pro 2-3 denní výlet při kterém si
prohlídneme Todra Gorge, přejdeme hory do Dades Gorge a vrátíme se zpět do
Tinerhiru. V hotelu jsme si zabalili malý batůžek plný suvenýrů a jiných
hovadinek a ty nechali v hotelu. I tak naše batohy byly dost těžké nemluvě
o jídle a pití, které jsme si do nich nabalili. Průvodce nám neřekl, že po celé
cestě v horách bude velice obtížné, ne-li nemožné, najít nějakou vodu, a
proto jsme si na cestu přibalili také vařič, litr benzínu a kolínka
s konzervama. Jídlo i pití jsme samozřejmě museli pořídit také pro něj, ne
tak samozřejmé již bylo, že ho také poneseme a budeme vždy pro něj připravovat.
Bohužel musím konstatovat, že i tentokrát jsme nebyli příliš spokojení, že máme
placeného průvodce. I s dopravou, kterou jsme mu museli hradit, nás přišel
na 330Dh ze dva dny, jídlo nepočítaje. Cesta v horách byla velice
jednotvárná a nezáživná, průvodce neznal pořádně cestu (musel se ptát nomádů),
nevěděl kde se nachází zdroj vody (i zde jsme byli odkázáni na to, zda potkáme
nějaké nomády) a co bylo ze všeho nejhorší, nešel s námi, ale stále tak
30-60min před námi. Nakonec jsme byli rádi, že jsme těch náročných 42 km ušli za 1,5 dne
(začínali jsme jeden den v 15h a končili druhý den v 17h + čas strávený
dopravou) a zbavili se vydřiducha, který nás vzal na výlet do krajiny, která za
výlet vůbec nestojí.
Todra Gorge i Dades Gorge jsou
rokliny mezi skálami. Todra Gorge je zhruba stejně turistická jako náš hrad
Karlštejn, stojí tam jeden turistický autobus za druhým. Přitom se mi více
líbil Dades Gorge, byl více rozmanitý. Oboje je mnohem jednodušší si
prohlédnout ve vlastním autě, udělat si občas krátkou přestávku tam, kde je to
zajímavé. My jsme jeli místní dopravou a stopem. V Dades Gorge jsme měli
štěstí – podařilo se nám stopnout auto turistů, kteří udělali po cestě 3
přestávky a navíc nás dovezli až do Tinerhiru.
Ouarzazate
Po pětihodinovém utrpení
v autobuse dorážíme do Ouarzazate. Samozřejmě je již tma a hotely jsou ve
zcela jiné části města než autobus. Ráno se celkem složitě snažíme dostat do
filmového studia Atlas Studios v poušti
– aneb Hollywood in the Desert. Je
to coby kamenem dohodil, ale žádná veřejná doprava. Nakonec musíme vzít toho
taxíka. Vstupné je neúměrně drahé v porovnáním s tím, co je vevnitř –
několik kulis ke starodávným filmům, desky natřené barvami tak, aby připomínali
mramor apod. (Kleopatra, Asterix a Obelix). Stopem se vracíme zpět do
Ouarzazate a snažíme se domluvit rozumnou dopravu ke kasbě Aït Benhaddou. Nejlevněji – 100Dh za taxíka. Kájovi se podařilo
sehnat ještě jednoho Itala a tak platíme jen 50Dh a on také 50Dh. Pevnost je
veliké seskupení baráčků uhňácaných z hlíny, ale když hezky svítí
sluníčko, je to celkem dobrý pohled. Bohužel my máme zataženo, a tak je jasné,
že zítra sem půjdeme ještě jednou.
Marrakesh
Strávili jsme zde tři noci a dva
dny. Mezi vrcholy Marrakeshe patří: džusíky z pomeranče (1,5 sklenice za
2Dh), smetanová točená zmrzlina, hotelový pokoj s větrákem (jediný za celý
pobyt v Maroku). Naše první kroky míří do mediny. Bohužel nemá zdaleka
takovou atmosféru jako ve Fesu. Velká část uliček je zastřešená a chrání tak
před sluncem. Drtivá většina sortimentu jsou různé suvenýry pro cizince
(lampičky, koberce, konvičky, skleničky, šátky, oblečení). Z jídla a
různých pochutin dominuje různě ochucený turecký med, datle, fíky, ořechy,
mandle a ovoce se zeleninou. První delší zastávka je medersa. Na rozdíl od té
zříceniny, do které nás zavedl vychytralý průvodce ve Fesu, tato je opravená a
celkem hezká. Tyto budovy sloužily v minulosti jako školy a ubytovny pro
chlapce, kteří zde studovali korán. Další zastávkou je mešita Kotoubia. Jako
téměř všechny mešity v Maroku, i tato je pro nemuslimy nepřístupná. Kolem
mešity je krásná, ale nepřístupná zahrada. Jediný, kdo se v ní smí
procházet jsou zahradníci, kteří o ni pečují. Chtěli jsme se také podívat do
areálu nejdražšího hotelu v Marrakeshi (Mammounia), bylo ovšem nutné mít
jak dlouhé nohavice, tak dlouhé rukávy. I pak byl vstup umožněn pouze bez
jakýchkoli zavazadel a také bez fotoaparátu. Mezi hezké zážitky patřila také
návštěva Palais de la Bahia.
Nejedná se o žádnou
pamětihodnost, byl postaven v 19. století pro královskou rodinu. Jsou zde
krásné vyřezávané stropy a okna, ale žádné vnitřní vybavení. Budova je
z velké části přístupná veřejnosti a její prohlídka nám zabrala skoro dvě
hodiny. Procházkou kolem hradeb jsme se dostali ke královskému paláci – ten je
ovšem veřejnosti nepřístupný – nebo alespoň turistům. Přestože jsme do jeho
brány viděli proudit velké množství Maročanů, my jsme byli zastaveni vojákem se
samopalem. Vedle paláce se nachází další krásná zahrada – pro veřejnost
otevřená pouze v pátek, sobotu a neděli. Největší atrakcí
v Marrakeshi je ovšem hlavní náměstí. Každý den se soumrakem zde začínají
různá představení. Můžete zde shlédnout kejklíře a akrobaty (repertoár je však
omezen na hvězdy a přemety), hudebníky, břišní tanečnice zahalené od hlavy až
k patě, unavené kobry a jejich majitele, nosiče vody, vypravěče vtipů a
různých historek, ženy co zdobí cizí těla henou a samozřejmě nepřeberné
množství stánků s jídlem a pomerančovými džusy. Maročané se smí dívat
zdarma, ovšem jen se někde zastaví bílá tvář, hned se u ní objeví výběrčí. Je
to velmi nepříjemné, člověk ještě nic neviděl a už má platit?? Je zde
zpoplatněno nejen fotografování, ale i pouhé sledování děje na náměstí…
Vodopády d´Ouzoud
Z Marrakeshe jsme si udělali
výlet k vodopádům (5h autobusem + 30min taxíkem z křižovatky).
Samotné vodopády se objeví jako blesk z čistého nebe. Kde se v téhle
vyprahlé zemi vzalo tolik vody??? Je to neuvěřitelné!! Z vrcholku skal
proudí dolu doslova šňůry vody a tvoří trojpatrové vodopády. Jediná nevýhoda –
proslavenost vodopádů láká celé autobusy turistů, takže o nějakém rozjímání
uprostřed krásné přírody nemůže být řeč. Dole pod vodopády se barva vody mění
na tmavě hnědou a mě definitivně přechází chuť se vykoupat. Přespali jsme u
majitele jedné kavárny – na rohožích na zemi. Ráno trháme čerstvé sladké fíky –
přímo ze stromu, pod jehož větvemi jsme spali.
Imlil – Vysoký Atlas
Cesta z Marrekeshe do Imlilu
trvá asi 1,5h. Grand taxi již nejezdí z místa popsaného v LP, takže
je to trošku problém to najít. Zkouší na nás známou hru – dnes již do Imlilu
nic nejede, musíte si vzít soukromé taxi..Všichni se o nás přetahují, myslí si,
že jsme bohatí!! Nakonec jedeme veřejnou dopravou do Asni, kde auto bez
problému pokračuje až do Imlilu! A pak že to nejde...
Dáváme jeden oddychový den,
navštívili jsme místní kasbu předělanou na hotel. Točil se zde film Kundun.
Nakupujeme jídlo do hor, promýšlíme trasu. Chceme jít sami, bez průvodců, bez
mul. Náš jídelníček: snídaně: chlebové placky + mazací sýr + vejce natvrdo +
čaj; oběd: chlebová placky + rybičky + vejce natvrdo; večeře: kolínka uvařená v bujónu
a česneku + měkký salám + tvrdý sýr + čaj. Dobroty navíc: sušenky, čokoláda,
čokoládové bonbony.
Trasa:
1. den – Imlil (1740m n.m.) – Refuge Toubkal (3200m n.m.) – 8h
chůze, 10 km,
převýšení 1460m.
2. den – Refuge Toubkal (3200m n.m.) – jezero d´Ifni (2295m n.m.)
přes pass Tizi n´Ouanoumss (3600m n.m.) – 8h chůze, 7,5 km, 400m nahoru, 1300m
dolu (3km nahoru, 5km dolu).
3. den – jezero d´Ifni (2295m n.m.) – Refuge Toubkal (3200m n.m.) –
8h chůze, 7,5 km
zpět.
4. den – Refuge Toubkal (3200m n.m.) – vrchol Toubkal (4167m
n.m.)-Refuge Toubkal –Imlil (1740m n.m.) – 10h chůze, 22 km (6+6+10km), 960m
nahoru, 2427m dolu.
Na trase Imlil - Refuge Toubkal
je turistů poměrně dost, k jezeru jdeme sami. Je nepříjemné, že každé
odpoledne pravidelně prší. Tuto nepříjemnost řeší různé skupiny turistů různě –
my jsme se rozhodli, že raději strávíme 1-2h schováni pod kamenem, než abychom
se nějak stresovali a hnali se jako o závod. Jsme samozřejmě široko daleko
jediní, kdo se vydává na cestu samotní – a jsme proto do jisté míry středem
zájmu jak Maročanů, kteří provází turisty a starají se o muly, tak turistů,
kteří supí do kopce se svačinou v malém batůžku. Každý den končíme
v místě natolik turistickém, že je možné si zde koupit vodu nebo limonádu
a několik druhů sušenek. Samozřejmě, vše je z vysokohorskou přirážkou
(1,5l vody za 12 Dh – ve městě za 5Dh). Vzhledem k tomu, že nám zhruba
v polovině naší cesty po Maroku došla sterilizace vody, využili jsme
jednou i my této nabídky.
Essaouira
Hned jak jsme vystoupili
z autobusu, přichomítl se k nám chlápek a nabízel ubytování za 100Dh
v soukromém bytě. Byla to celkem dobrá cena, protože nejlevnější hotel
(pouze jeden ve městě) měl pokoj za 94Dh. Nebyl ani moc vlezlý, a tak jsme ho
nechali, ať nám pokoj ukáže a nakonec s jeho nabídkou souhlasili. Jak se
však nakonec ukázalo, byl to tzv. rabateur. Skutečná cena pokoje byla
pravděpodobně kolem 50Dh a majitelé „penzionku“ museli zbytek peněz nad 50Dh
odevzdávat jemu.
Essaouira má naprosto jedinečné klima – fouká zde přímořský větřík, vzduch
je prosycen solí a podivnou vůní dálek. Pro nás, kteří se dosud v Maroku
schovávali před vedrem, to bylo učiněné požehnání. S radostí jsme ke
kalhotám navlékli ještě mikinu a větrovku a vyrazili na výlet do přístavu.
Kotvily zde různě velké lodě, některé se opravovali či natíraly, některé se
právě vrátily z moře a námořníci vykládali své úlovky do náklaďáků. Ryby
se kladly do přepravek a prokládaly ledem. O kousek dál připravovali jiní
pracovníci návnadu – malé sardinky půlili a napíchávali na háček. Každou
návnadu pak ještě obalili solí a pokračovali dál – v noci vyjíždí na moře
lovit ryby. Většinou si našeho okounění nikdo nevšímal, někdy nás dokonce
pozvali, ať se jdeme podívat dál a nikdy, nikdy nás nikdo neodháněl, ani
nezakazoval fotografovat (s výjimkou zahalených muslimských žen).
Také městečko žije
v podvečer svým životem – mnoho turistů i místních lidí se prochází podél
hradeb a obdivují západ slunce. Narazili jsme také na hudebníky, kteří hráli
perfektně na bubny – jen tak pro radost. Nechtěli po nás žádné peníze, ani nám
nechtěli nic prodat a dokonce nás později pozvali na čaj a příjemně jsme si
popovídali.
Samotné městečko stojí také za
dlouhé procházky. Zdi jsou natřené na bílo a dveře a okna na modro a to vše
opět v malých, křivolakých uličkách plných různých krámků se suvenýry.
Místní specialitou jsou výrobky ze dřeva – vyřezávané krabičky, sponky do
vlasů, svícínky, velké truhly či dokonce stoly, židle, skříně.
A nakonec nesmíte zapomenou na
pláže, které sice nejsou vhodné pro koupání, ale pro náruživé sportovce jsou
ideální. Mám na mysli sporty jako jsou windsurfing, surfing, kitesurfing.
Vybavení si lze dokonce půjčit, či si zaplatit lekce pro začátečníky a
pokočilé. Ceny začínají na 150Dh za hodinu, 500Dh za půlden , 1800Dh za týden
pro windsurfing.
Výrobky ze stromu Argan
Argan je strom, který dokáže růst
a plodit jen zde v okolí měst Essaouira a Agadir. Je závislý na místních
jedinečných klimatických a geologických podmínkách. Podařilo se Argan vysadit i
jinde na světě, např. v Izraeli či Brazílii. Tam sice roste, ale nedává
plody, takže pro člověka se stává jeho pěstování nezajímavým. Ze stromu Argan
se sklízí oříšky zabalené ve slupce. Ty se pak přiváží do malých dílniček na
další zpracování. Pracují zde pouze ženy, především vdovy, a proto má tato
továrnička i velký sociologický význam. Oříšky nejprve zbaví slupky (tu jedí
domácí zvířata), pak se oříšek rozbije pomocí kamene. Skořápka se použije na
topení a jádro se ve speciálním stroji lisuje na olej. Z oleje se vyrábí např.
olej na vaření, olejíček pro kosmetické účely, marmeláda, mýdlo apod. Výrobky
jsou velice zdravé, ale také poměrně drahé, takže většina věcí skončí
v zahraničí. Také vybavení továrniček je hrazeno ze zahraničních zdrojů,
především z Kanady, Japonska a Německa. Další info: www.targine.com.
Praktické informace:
Jídlo je v Maroku dost
drahé, často dražší než v ČR. Je to asi způsobeno tím, že tam téměř nic
neroste (kvůli vedru a suchu). Vzhledem k malé nabídce jídla doporučuji
vlastní vařič (máme benzíňák).
Ubytování seženete v rozmezí
60-130Dh /dvoják, tj. 6-13 USD. Pokoje jsou poměrně hezké, často
s umyvadlem na pokoji. Horká sprcha téměř vždy, v Casablance chtějí
další peníze za použití sprchy (neplatili jsme).
Doprava – místní busy velice
nepohodlné, navíc vždy je bitva o místo k sezení a o to kolik zaplatíte za
zavazadla. Cena zavazadel hodně záleží na osobě pohybující se kolem autobusu,
často se stává, že Maročané nejsou žádáni o žádné platby, ale po cizincích chtějí
až 10Dh za zavazadlo. Jindy naopak platí všichni, ale max. 5Dh za zavazadlo.
Autobusová nádraží jsou bohužel skoro vždy na opačném konci města než medina
s levnými hotely. Komfortnější autobusy jezdí po Maroku pod značkou CTM,
jsou vždy o několik desítek Dh dražší, ale jsou spolehlivější, rychlejší,
pohodlnější a příjemnější na daleké přesuny.
Taxi – jezdí v podstatě ve dvou
variantách – „grand taxi“ (velký) a „petit taxi“ (malý). Grand taxi jezdí mezi
malými vesničkami a vyjíždějí zpravidla jen plně obsazené (dva pasažéři vedle
řidiče a čtyři vzadu). Jsou to naštěstí velké mercedesy, tak se to dá vydržet.
Petit taxi mají taxametry a jezdí zásadně jen ve městě.
Pokud si berete sterilizaci vody,
pamatujte na zvýšenou spotřebu vody (Sahara až 10 litrů / osoba, zbytek
Maroka cca 4 litry/ osoba).
Výdaje (30 dní) – cca 8 000 Kč za
letenku (studentská Alitalia, nutné při zpáteční cestě přespat v Římu) +
530 USD na osobu (z toho cca 80 USD na suvenýry a 450 USD na jídlo, ubytování a
přepravu). Často si vaříme na benzínovém vařiči.
|