Maroko – brána do Afriky

Casablanca

Zprvu příjemné teplo se rychle mění v nepříjemné, vlezlé, neuvěřitelné vedro. Letiště je samozřejmě někde mimo město, nejlevnější dopravou je vlak za 30 Dh. Lze jet buď dle LP do Casa Voyagers a pak busem č. 30 na blv. Hassan V (3Dh), ale lepší je jet za stejnou cenu až do Casa Port, který je v centru města. Je ovšem nutné přestoupit na jiný vlak, konkrétně přejet Casa Voyageur o 1. stanici (Ait Benna??) a tam přestoupit na jiný vlak a jet 1. stanici do Casa Port.

První čeho si člověk všimne, je jak mnoho oblečení mají ostatní na sobě, ačkoli vy byste se nejraděj svlékli z kůže. Drtivá většina žen chodí zahalená do jednobarevného dlouhého splývavého oblečeni a na hlavě nosí šátek. Také muži nosí dlouhé kalhoty a košile, někteří dokonce tradiční oblek tvořený podobným hábitem, jako mají ženy a na hlavě malou čepičku.

S jídlem to nevypadá nijak slavně – mezi tradiční jídla patří: tajine (vařená zelenina, někdy s trochou masa, typické marocké koření), kuskus (ochucená příloha – zde jako hlavní jídlo, chuťově se to trošku blíží rýži), brachete (mleté maso buď osmažené na malé bobíky nebo na uplácané rožni), omeleta (se zeleninou). Ke všemu se přikusuje chleba. Další možností je pečené kuře – mají jen ve větších městech. Jídlo je zde poměrně drahé, i v té nejzapadlejší jídelničce stojí kolem 15-20 Dh (45-60Kč). Další možností je stravovat se sami (jako my), tj. vařit si na vařiči, a doplňovat to chlebem s krávou co se směje, ovocem a zeleninou. Stejně moc neušetříte, ale najíte se lépe a ubude průjmových situací.

Mezi nejzajímavější stavby v Casablance patří samozřejmě mešita Hassan II. Byli jsme u ní celkem čtyřikrát, a to stojí 1h chůze od centra s hotely. Vnitřní prohlídka se organizuje každý den mimo pátku (a možná i mimo neděle) v 9h, 11h a 14h. Časy prohlídek jsou organizovány tak, aby nezasahovaly do pravidelných modliteb (východ slunce, poledne, 16h, západ slunce, v době večere). Je to třetí největší mešita na světě (po mešitě v Mecce a Medině v Saudské Arábii) a při speciálních příležitostech se v ní může modlit až 25 000 věřících. Prohlídka trvá hodinu, je vždy s průvodcem a stojí 100Dh pro dospělé a 50Dh pro studenty (nutno prokázat, ISIC byl akceptován). Hned po vstupu do mešity dostane každý igelitovou tašku, do které musí uložit své boty či sandále. Stejně jako muslimové, ťapkáme po studené dlažbě a obdivujeme velikost a výzdobu mešity. Určité partie mešity jsou kryté koberci, ale ty jsou určeny pro muslimy, kteří se do této mešity chodí modlit každý den. My na kobereček nesmíme a jakmile některý turista přešlápne, hned se ozývá tleskání hlídače a provinilec je vykázán zpět na studenou dlažbu. Mešita byla postavena během šesti let (1987-1993) a je velice moderně vybavena. Např. v zimě je dlažba v mešitě vyhřívána, do výzdoby mešity jsou vkusně a nenápadně zabudovány reproduktory, střechu mešity je možno během 3 minut otevřít či zavřít (používá se při krásném počasí nebo pokud je mešita plná věřících).

Prohlídka pokračuje do místnosti, kde se koná očista (odděleně ženy a muži). Je tam 41 krásných fontánek, všude maximální čistota. Před každou modlitbou se muslimové myjí – ruce, nohy, obličej, hlavu. Tato očista je povinná a pravidelná. Existuje ještě druhý typ očisty, která se odehrává doma nebo v místních veřejných sprchách hammam. Při této očistě se myje celé tělo a koná se po sexuálním styku nebo po konci menstruace. Místnost pro muže a ženy se liší pouze barvou dlaždiček – u žen převažuje růžová a žlutá, u mužů zelená a modrá.

Prohlídka je zakončena ve veřejných sprchách či lázních. Dříve bývali připojené k mešitám a měly velký význam, protože většina obyvatel neměla možnost se doma vykoupat či osprchovat. Dnes má sice každý sprchu doma, přesto do těchto veřejných umýváren chodí dál, jsou součástí kultury a tradice.

První, tradiční hammam, je levnější alternativa. Vstup stojí 10Dh a masáž 40Dh. Dodnes je hammam připojený k mešitě pro nemuslimy uzavřený, ale ve městě existují i hammamy otevřené pro všechny. Po svléknutí každý dostane kyblíky, do nich si nabere vodu a ve speciální místnosti se mydlí a omývá. Zvláště pro ženy je návštěva hammam společenskou událostí, je to ideální místo jak probrat s kamarádkou či sousedkou nejnovější zajímavosti a proto zde ženy stráví i 4 -5h.

Druhou možností jsou takzvané turecké lázně – je to vlastně mělký bazének, kde se lidé cachtají. Zde je umožněn vstup i pro nemuslimy, tomu je ovšem přizpůsobené i vstupné – 50Dh, a dalších 50Dh za masáž.

Hodinka uběhla ani nevím jak – když při tom chce člověk ještě fotit tak je ulítaný jako netopýr. Taky jsme si nahrávali průvodkyni na minidisk, což se ukázalo jako dobrý nápad.

Meknes

Medina v Meknesu nám připadala jako pohádka – procházíme trhy s maličkými dílničkami. Nejprve máme ostych fotit, ale ukázalo se, že to není žádný problém. V jakékoli dílničce jsme byli vítání, vše nám bylo vysvětleno, k focení jsme byli někde dokonce vybídnuti. Jistě, často pak následovala přehlídka vyrobeného zboží a očekávání nějaké koupě – přesto bylo celkem společensky únosné nic nekoupit a s díky a úsměvem odejít. Nejprve jsme sledovali jak se vyrábí, vyřezávají a natírají postele, jak muži (!) vyšívají, jak z nití motají na strojích ozdobné pásky a tkaničky, jak na kov přiklepávají kladívkem stříbrné nitě a tvoří tak ornamenty. Nasyceni obrázky lidské zručnosti procházíme křivolaké uličky natřené na žluto, prohlížíme maličké dvířka za kterými je maličké schodiště do horních obytných pater. Připomíná to domečky trpaslíčků. Tohle by byla ta pravá Stínadla!!

Odpoledne máme vyhrazené pro návštěvu Volubilis. Veřejná doprava není zrovna jednoduchá, nejprve je třeba najít správné místo odkud jezdí grand taxi do Moulay Idriss, tam přesednout a jet zbývajících 5 km do Volubilis. Každý, koho se ptáme, nás ale odkazuje na taxi, nemohou pochopit, že nechceme nejjednodušší řešení, ale nejlevnější. Nakonec se ale povedlo, z Moulay Idris stopujeme bez větších problémů. Volubilis je poměrně zachovalý komplex ruin z 2.-3. století. Mezi nejzachovalejší části patří tzv. basilika, což je několik na sebe navazujících oblouků. V jejich průhledu je vidět pět korintských sloupů, na jednom z nich je opuštěné čapí hnízdo. Kromě několika turistů (nedá se říci, že by tu bylo zrovna narváno) potkáváme také dva místní studenty, kteří zkoumají jednotlivé komplexy a budou o nich psát diplomovou práci. Vida, na co všechno se dá psát diplomka!! Zůstáváme až do západu slunce, aby byly pořádné fotky. Když jsme vyšli před areál, byli všichni turisti s vlastní dopravou fuč a my šlapali směr Meknes (33km). Naštěstí po chvíli jsme stopli auto do Moulay Idriss a odtud jeli opět grand taxi. Trrrraaaanquille.

Fes

Do Fesu jedeme vlakem – moderní, oranžové sedačky, klimatizace, hezké toalety. Jsme vůbec v Maroku?? Hned po vystoupení z vlaku nás otravuje spousta naháněčů a rádoby průvodců (rabateur=ten, co má z vás provizi). Odoláváme, jsou příliš otravní. Jakmile nám někdo řekne, že sami se do centra nedostaneme, protože je to příliš složité, je to příliš daleko a žádný autobus tam nejede, je jasné, že lže. Jdeme pěšky k informační kanceláři a odsud v pohodě autobusem č.9 do Mediny. Všechny nejlevnější hotely mají srovnané ceny na 120Dh. Nakonec spíme ve špeluňce 2x2m za 100Dh. Vyrážíme do Fesu na krátkou večerní procházku a na zítra si objednáváme oficiálního průvodce přes turistickou kancelář.

Průvodce přišel přesně na devátou, jak jsme si přáli. Je celkem sympatický, ale jak se nakonec ukázalo, jedinou jeho náplní bylo nás vést městem, abychom se náhodou neztratili. Jakmile jsme přišli k nějaké památce či jiné atrakci, předal nás místním vlastníkům, kteří nás sice ochotně provedli, ale nakonec očekávali „small tip“. Nic jsme neplatili, vždyť tento průvodce/neprůvodce nás stál 150 Dh na tzv. celý den (9-15h), ale bylo to trapné a nepříjemné. Vše vyvrcholilo, když nás průvodce dovlekl do restaurace, kde nebyla ani noha a menu zde stálo 70Dh. Sumasumárum, klidně jsme si průvodce mohli odpustit.

Fes a jeho medina je ještě lepší, než Meknes. Stejně křivolaké uličky se rozprostírají na mnohem větším území. Lidé jsou zde také milí, ale ne vždy jsou fotografie zadarmo (na rozdíl od Meknesu). Výjimkou jsou samozřejmě krámky s různými suvenýry (koberce, berberská lékárna, oblečení, kovotepci a samozřejmě to nejlepší nakonec – koželužny s prodejnou výrobků z kůže). V krámkách ovšem po milém a důkladném představení pracovního postupu následuje opravdu zdlouhavé a náročné představení všech výrobků a velice důkladný nátlak na koupi. Nesrovnatelně větší než v Meknesu. Je to zlé, zvlášť když od začátku víme, že zde nic koupit nechceme, nebo když se nám to třeba ani moc nelíbí, a rádi bychom jen něco nafotili. Přesto si prodejci vždy uchovají svou tvář a loučí se s námi se slovy, že jsme zde vždy vítáni.

Koželužny byly opravdu velice zajímavé a předčily naše očekávání. Procedura barvení je celkem složitá. Nejprve se kůže (kozí, kraví, ovčí) naloží na měsíc do soli. Pak se v bílých kádích očistí od tuku. V dalších kádích se 10 dní čistí od soli. Následuje káď s výkaly holubů, které obsahují velké množství amoniaku pro změkčení kůže, a kádě s kořením. Teprve pak se přikročí k barvení. Většina barev se aplikuje v kádi, do které se vejde 50-100 kůží. Jen šafrán se aplikuje přímo, voztírá se rukama přímo do kůže. Pak kůže musí důkladně uschnout, vyčistit se a změknout. Teprve pak kůže putují k vynikajícím rukodělcům, kteří z nich vyrábí všechny ty úžasné suvenýry – babuše (pantofle), puff (sedátko z kůže), batůžky, bundy, apod.

Druhý den jsme vyrazili do mediny sami. Hned jsme poznali, že včerejší průvodce byla špatná investice. Maročané nám ochotně ukazovali, kde je co zajímavého. Viděli jsme druhou koželužnu, sice menší, ale na focení asi vhodnější. Dokonce jsme si za 5 Dh mohli prohlídnout koželužnu i zespodu. Hezká návštěva byla také u bronzotepců, které s námi včera průvodce nenavštívil.

Sahara

Noční autobusy Fes – Azrou – Er-Rachidia – Rassini byly hotové peklo. Jsme strašlivě nevyspalí. V Erfoudu jsme byli přesvědčeni jedním majitelem ubytování v Sahaře, že nás dopraví až do Merzougy za 20Dh/oba. Přistupujeme na to, i když je nám jasné, že nás doveze rovnou do svého hotelu. To se také stalo. Následovalo téměř dvouhodinové vyjednávání o našem výletu do pouště, kolik bude stát a co bude v ceně zahrnuto. Nakonec jsme zaplatili celkem 2000Dh pro oba za 3 noci v poušti, zahrnující dnešní oběd, začátek výletu v 16h, veškeré jídlo, průvodce co mluví anglicky a francouzsky, a zpáteční dopravu do Rassini. Samozřejmě nakonec ne vše bylo takové, jaké jsme si představovali, např. náš průvodce uměl pouze berbersky, výlet začal v 16,30 jen na náš nátlak (normálně se začíná v 17h), bylo téměř nutné koupit si hadr na hlavu za 100Dh jeden….Ale poušť a nádherné duny nám všechny tyto malé nedostatky vynahradily. Já jsem jela na velbloudovi, ale Kája šel velkou část cesty pěšky, aby měl příležitost dělat fotit okolí – ze hřbetu kymácejícího se velblouda to není zrovna jednoduché. Můj velbloud se nějak špatně vyspal, nechtěl vůbec jít, byl stále popoháněn a občas i poplácán. Ale nakonec na cílové místo dorazil a dokonce mě ani nikoho jiného nepokousal, i když zuby ukazoval dost často. Cesta na velbloudu ubíhá rychlostí pomalé chůze, kterou si vykračuje průvodce a pečovatel o velbloudy v jedné osobě. Velbloud za velbloudem se pomalu kolíbá přes pískové vlny, krok za krokem se boří do písku, a pasažér na jeho hřbetu může nerušen vychutnávat pokojné ticho pouště, která hraje všemi barvami. Do cíle jsme se dokolíbali asi po 2-3 hodinách. Měl být vidět západ slunce, ale bylo zamračeno, takže se přesouváme k dalšímu bodu programu, a to večeři (omeletě). Již několikátý den se mi všechno snědené jídlo honí v břiše, divně to kručí a hučí a samozřejmě mám střevní honičku. Zjišťujeme, že naše zásoba toaletního papíru na 3 dny je naprosto nedostatečná a tak škemráme u jiných turistů, kteří si zaplatili pouze jednodenní výlet a zítra ráno jedou zpátky do Merzougy.

Ráno vyhlížíme z duny východ slunce, ale ze stejných důvodů jako včera máme smůlu. Po krátké, ale evropské snídani (chleba s džemem a sýrem, džus, berberská whiski=čaj) si vážeme modré turbany na hlavě a vyrážíme směr nomádská rodina. Velbloudi se kolíbají asi 4h. Já jsem mezitím totálně propotila kalhoty a vypila skoro dvě láhve vody. Celkově naše spotřeba vody zde na Sahaře dosahuje nebývalé výše, tj. 8-10 litrů na osobu a den. Začíná být jasné, že sterilizace vody nám nevystačí do konce našeho pobytu v Maroku. Kolem poledne nastává teprve to pravé peklo. Mezi 10-16h jakoby se život zastavil. I všichni členové nomádské rodiny, u které jsme se ubytovali, leží ve stanu a odpočívají. Opravdu není možné dělat něco víc, než se soustředit na to, abychom měli pořád dostatek vody na pití. Jinak jen ležíme a čekáme, až vedro pomine. Kolem 16h se na obzoru začínají objevovat karavany turistů, jedna z karavan nakonec zakotví také v našem táboře. Je to pro nás velké štěstí, neboť průvodce této početnější skupinky turistů mluví anglicky, francouzsky, německy, italsky, španělsky, arabsky a berbersky. Navíc je velmi milý a vstřícný a rád věnuje skoro celou hodinu našim všetečným otázkám.

Nomádská rodina se skládá z matky, otce a pěti dětí ve věku 13, 8, 7, 5 a 2 roky. Máma peče chleba v peci, vaří na ohni. Děti mají za úkol chodit s oslíkem pro vodu. Děti si nás nevšímají a ani nežebrají. S velkou pravděpodobností stráví celý život zde v poušti – do školy nechodí a zřejmě jim to ani nechybí.

Ráno nás čeká velké překvapení – obloha je krásně čistá, bez mráčků. Po snídani vyrážíme směrem k Alžírsku. Krásné, jemné křivky dun se ale zmenšují, písek začíná zarůstat travou. Zastavujeme u dalších obyvatel pouště na čaj – berber whiski. Jedná se o hodně sladký, zelený čaj gunpowder. Domečky s dřevěnou konstrukcí jsou pokryté trávou, a tak se k nim hned hrnou velbloudi – musejí být odehnáni. Po krátké přestávce pokračujeme směrem k Alžírsku do malé oázy. Rostou zde datle a kousek od nás je jedna ze saharských studní. Je to k nevíře, že v takovém vedru, v takové pustině, se nachází tolik vody. Koupeme se, tj. střídavě se poléváme džberem vody vytaženým ze studně. Voda je tak krásně studená!!! Namočila jsem si košili, ale než jsem došla zpět do oázy (cca 50m), byla již suchá. Dnes se snažíme přežít saharské vedro jen v mihotavém stínu palem – výsledek na sebe nedal dlouho čekat. Večer mám úpal jako brno. Navíc nás čeká ještě dlouhá zpáteční cesta – kolem nomádské rodiny až do základního tábora, kde jsme strávili první noc. V noci mám horečku, balím se do mokrých hadrů a snažím se usnout.

Ráno nás vítá opět slunce v plné své kráse. Já mám hlavu jako střep a těším se, až se z téhle výhně dostanu pryč. Nic se ovšem nedá uspěchat. Nasedáme na velbloudy a společně s ostatními turisty vyrážíme směr naše ubytovna. Přikolébali jsme se cca po 2-3 hodinách. Následuje tlačenice ve sprše a čekání na odvoz. Ostatní turisté platí 60Dh/osoba, my máme odvoz v ceně cesty, ale zase musíme čekat, až na nás dojde řada – jedeme samozřejmě až jako poslední. Ještě na nás zkusili poslední dva triky: „nutná“ zastávka v berberském domě plném koberců (drsně odmítáme a poroučíme jet dál), a požadování zaplacení za odvoz (odmítáme se slovy, že za nás platí majitel ubytovny a klidným krokem odcházíme pryč). Řidič nás ještě ujišťuje, že odsud teď žádný autobus nejede (první až v 17h do Marrakeshe) a že musíme jet taxíkem. Samozřejmě, že to nebyla pravda, v pohodě jsme sehnali veřejnou dopravu a vyrazili směrem Efourd – Er-Rachidia – Tinerhir.

Tinerhir

Hned se na nás přilepil nějaký chlápek, zkoušíme ho setřást, ale je to těžký, je to zde malé město a on dobře ví, kam asi tak půjdeme. Hotel je obstojný s teplou sprchou (i když není lehké přijít na to, jak se ze studené sprchy dělá teplá) a stojí jen 60 Dh. Jsem tak hotová, že odmítám vyrazit někam na večeři, bolí mě oči a hlava. Kája vyráží do města, přinesl mi jogurt a meloun, který jsem si přála. Hned usínám.

Ráno je mi stejně mizerně jako večer a trvám na tom, že půjdeme k doktorovi. Jakmile vystrčíme nos z hotelu, je tu zas ten chlápek ze včerejška a začíná nám plánovat dnešní program. Hned jsme ho zarazili, že potřebujeme k doktorovi. Velice ochotně nás tam zavedl, sedl si s námi do čekárny a čekal společně s námi, než budeme na řadě. Jsou tu oddělené čekárny pro muže a ženy, já sedím v mužské čekárně společně s Kájou a naším samozvaným průvodcem. Jsem ujištěná, že to nic není a po zaplacení 100 Dh dostávám recept na kapky do očí, prášky na bolest a aspirin na horečku (celkem 125 Dh). Hned po návštěvě lékárny se vracím zpět do postele – dnešní den bude prostě odpočinkový, to se nedá nic dělat. Kája dopoledne také spí, odpoledne se jde trochu projít městě, podívat se na místní luxusní hotel a přilehlou palmérii.

Ráno mi je lépe a tak si jdeme zopakovat co je zde v okolí hezkého. Nejprve kasba ve městě, pak palmérie. Rostou tam datle a fíky. Celá palmérie je důmyslně zavlažována. Jsou zde kanálky, ve kterých teče voda. Po cestě k luxusnímu hotelu nás opět odchytne „průvodce“. Zcela zdarma se nám asi dvě hodiny věnuje, provedl nás kasbou ve městě. Některé domy zde byly opuštěny a rozpadly se. Je velice nákladné je opravit, protože stojí v úzkých uličkách kam neprojede auto a všechen materiál na stavbu by se musel nosit ručně. Proto si každá rodina raději postaví domek někde mimo, kde ji to přijde laciněji. Taky zde samozřejmě není žádná kanalizace, ani vodovodní potrubí a vodu nosí ženy nebo děti od pumpy v palmérii. Dále s námi průvodce prošel palmérii a pak nás dovedl k další kasbě mimo město. Zde začal spřádat další plány našeho programu. Byli jsme již příliš zaháčkováni, než abychom se z toho vyvlékli. Nakonec jsme se rozhodli pro 2-3 denní výlet při kterém si prohlídneme Todra Gorge, přejdeme hory do Dades Gorge a vrátíme se zpět do Tinerhiru. V hotelu jsme si zabalili malý batůžek plný suvenýrů a jiných hovadinek a ty nechali v hotelu. I tak naše batohy byly dost těžké nemluvě o jídle a pití, které jsme si do nich nabalili. Průvodce nám neřekl, že po celé cestě v horách bude velice obtížné, ne-li nemožné, najít nějakou vodu, a proto jsme si na cestu přibalili také vařič, litr benzínu a kolínka s konzervama. Jídlo i pití jsme samozřejmě museli pořídit také pro něj, ne tak samozřejmé již bylo, že ho také poneseme a budeme vždy pro něj připravovat. Bohužel musím konstatovat, že i tentokrát jsme nebyli příliš spokojení, že máme placeného průvodce. I s dopravou, kterou jsme mu museli hradit, nás přišel na 330Dh ze dva dny, jídlo nepočítaje. Cesta v horách byla velice jednotvárná a nezáživná, průvodce neznal pořádně cestu (musel se ptát nomádů), nevěděl kde se nachází zdroj vody (i zde jsme byli odkázáni na to, zda potkáme nějaké nomády) a co bylo ze všeho nejhorší, nešel s námi, ale stále tak 30-60min před námi. Nakonec jsme byli rádi, že jsme těch náročných 42 km ušli za 1,5 dne (začínali jsme jeden den v 15h a končili druhý den v 17h + čas strávený dopravou) a zbavili se vydřiducha, který nás vzal na výlet do krajiny, která za výlet vůbec nestojí.

Todra Gorge i Dades Gorge jsou rokliny mezi skálami. Todra Gorge je zhruba stejně turistická jako náš hrad Karlštejn, stojí tam jeden turistický autobus za druhým. Přitom se mi více líbil Dades Gorge, byl více rozmanitý. Oboje je mnohem jednodušší si prohlédnout ve vlastním autě, udělat si občas krátkou přestávku tam, kde je to zajímavé. My jsme jeli místní dopravou a stopem. V Dades Gorge jsme měli štěstí – podařilo se nám stopnout auto turistů, kteří udělali po cestě 3 přestávky a navíc nás dovezli až do Tinerhiru.

Ouarzazate

Po pětihodinovém utrpení v autobuse dorážíme do Ouarzazate. Samozřejmě je již tma a hotely jsou ve zcela jiné části města než autobus. Ráno se celkem složitě snažíme dostat do filmového studia Atlas Studios v poušti – aneb Hollywood in the Desert. Je to coby kamenem dohodil, ale žádná veřejná doprava. Nakonec musíme vzít toho taxíka. Vstupné je neúměrně drahé v porovnáním s tím, co je vevnitř – několik kulis ke starodávným filmům, desky natřené barvami tak, aby připomínali mramor apod. (Kleopatra, Asterix a Obelix). Stopem se vracíme zpět do Ouarzazate a snažíme se domluvit rozumnou dopravu ke kasbě Aït Benhaddou. Nejlevněji – 100Dh za taxíka. Kájovi se podařilo sehnat ještě jednoho Itala a tak platíme jen 50Dh a on také 50Dh. Pevnost je veliké seskupení baráčků uhňácaných z hlíny, ale když hezky svítí sluníčko, je to celkem dobrý pohled. Bohužel my máme zataženo, a tak je jasné, že zítra sem půjdeme ještě jednou.

Marrakesh

Strávili jsme zde tři noci a dva dny. Mezi vrcholy Marrakeshe patří: džusíky z pomeranče (1,5 sklenice za 2Dh), smetanová točená zmrzlina, hotelový pokoj s větrákem (jediný za celý pobyt v Maroku). Naše první kroky míří do mediny. Bohužel nemá zdaleka takovou atmosféru jako ve Fesu. Velká část uliček je zastřešená a chrání tak před sluncem. Drtivá většina sortimentu jsou různé suvenýry pro cizince (lampičky, koberce, konvičky, skleničky, šátky, oblečení). Z jídla a různých pochutin dominuje různě ochucený turecký med, datle, fíky, ořechy, mandle a ovoce se zeleninou. První delší zastávka je medersa. Na rozdíl od té zříceniny, do které nás zavedl vychytralý průvodce ve Fesu, tato je opravená a celkem hezká. Tyto budovy sloužily v minulosti jako školy a ubytovny pro chlapce, kteří zde studovali korán. Další zastávkou je mešita Kotoubia. Jako téměř všechny mešity v Maroku, i tato je pro nemuslimy nepřístupná. Kolem mešity je krásná, ale nepřístupná zahrada. Jediný, kdo se v ní smí procházet jsou zahradníci, kteří o ni pečují. Chtěli jsme se také podívat do areálu nejdražšího hotelu v Marrakeshi (Mammounia), bylo ovšem nutné mít jak dlouhé nohavice, tak dlouhé rukávy. I pak byl vstup umožněn pouze bez jakýchkoli zavazadel a také bez fotoaparátu. Mezi hezké zážitky patřila také návštěva Palais de la Bahia. Nejedná se o žádnou pamětihodnost, byl postaven v 19. století pro královskou rodinu. Jsou zde krásné vyřezávané stropy a okna, ale žádné vnitřní vybavení. Budova je z velké části přístupná veřejnosti a její prohlídka nám zabrala skoro dvě hodiny. Procházkou kolem hradeb jsme se dostali ke královskému paláci – ten je ovšem veřejnosti nepřístupný – nebo alespoň turistům. Přestože jsme do jeho brány viděli proudit velké množství Maročanů, my jsme byli zastaveni vojákem se samopalem. Vedle paláce se nachází další krásná zahrada – pro veřejnost otevřená pouze v pátek, sobotu a neděli. Největší atrakcí v Marrakeshi je ovšem hlavní náměstí. Každý den se soumrakem zde začínají různá představení. Můžete zde shlédnout kejklíře a akrobaty (repertoár je však omezen na hvězdy a přemety), hudebníky, břišní tanečnice zahalené od hlavy až k patě, unavené kobry a jejich majitele, nosiče vody, vypravěče vtipů a různých historek, ženy co zdobí cizí těla henou a samozřejmě nepřeberné množství stánků s jídlem a pomerančovými džusy. Maročané se smí dívat zdarma, ovšem jen se někde zastaví bílá tvář, hned se u ní objeví výběrčí. Je to velmi nepříjemné, člověk ještě nic neviděl a už má platit?? Je zde zpoplatněno nejen fotografování, ale i pouhé sledování děje na náměstí…

Vodopády d´Ouzoud

Z Marrakeshe jsme si udělali výlet k vodopádům (5h autobusem + 30min taxíkem z křižovatky). Samotné vodopády se objeví jako blesk z čistého nebe. Kde se v téhle vyprahlé zemi vzalo tolik vody??? Je to neuvěřitelné!! Z vrcholku skal proudí dolu doslova šňůry vody a tvoří trojpatrové vodopády. Jediná nevýhoda – proslavenost vodopádů láká celé autobusy turistů, takže o nějakém rozjímání uprostřed krásné přírody nemůže být řeč. Dole pod vodopády se barva vody mění na tmavě hnědou a mě definitivně přechází chuť se vykoupat. Přespali jsme u majitele jedné kavárny – na rohožích na zemi. Ráno trháme čerstvé sladké fíky – přímo ze stromu, pod jehož větvemi jsme spali.

Imlil – Vysoký Atlas

Cesta z Marrekeshe do Imlilu trvá asi 1,5h. Grand taxi již nejezdí z místa popsaného v LP, takže je to trošku problém to najít. Zkouší na nás známou hru – dnes již do Imlilu nic nejede, musíte si vzít soukromé taxi..Všichni se o nás přetahují, myslí si, že jsme bohatí!! Nakonec jedeme veřejnou dopravou do Asni, kde auto bez problému pokračuje až do Imlilu! A pak že to nejde...

Dáváme jeden oddychový den, navštívili jsme místní kasbu předělanou na hotel. Točil se zde film Kundun. Nakupujeme jídlo do hor, promýšlíme trasu. Chceme jít sami, bez průvodců, bez mul. Náš jídelníček: snídaně: chlebové placky + mazací sýr + vejce natvrdo + čaj; oběd: chlebová placky + rybičky + vejce natvrdo; večeře: kolínka uvařená v bujónu a česneku + měkký salám + tvrdý sýr + čaj. Dobroty navíc: sušenky, čokoláda, čokoládové bonbony.

Trasa:

1. den – Imlil (1740m n.m.) – Refuge Toubkal (3200m n.m.) – 8h chůze, 10 km, převýšení 1460m.

2. den – Refuge Toubkal (3200m n.m.) – jezero d´Ifni (2295m n.m.) přes pass Tizi n´Ouanoumss (3600m n.m.) – 8h chůze, 7,5 km, 400m nahoru, 1300m dolu (3km nahoru, 5km dolu).

3. den – jezero d´Ifni (2295m n.m.) – Refuge Toubkal (3200m n.m.) – 8h chůze, 7,5 km zpět.

4. den – Refuge Toubkal (3200m n.m.) – vrchol Toubkal (4167m n.m.)-Refuge Toubkal –Imlil (1740m n.m.) – 10h chůze, 22 km (6+6+10km), 960m nahoru, 2427m dolu.

Na trase Imlil - Refuge Toubkal je turistů poměrně dost, k jezeru jdeme sami. Je nepříjemné, že každé odpoledne pravidelně prší. Tuto nepříjemnost řeší různé skupiny turistů různě – my jsme se rozhodli, že raději strávíme 1-2h schováni pod kamenem, než abychom se nějak stresovali a hnali se jako o závod. Jsme samozřejmě široko daleko jediní, kdo se vydává na cestu samotní – a jsme proto do jisté míry středem zájmu jak Maročanů, kteří provází turisty a starají se o muly, tak turistů, kteří supí do kopce se svačinou v malém batůžku. Každý den končíme v místě natolik turistickém, že je možné si zde koupit vodu nebo limonádu a několik druhů sušenek. Samozřejmě, vše je z vysokohorskou přirážkou (1,5l vody za 12 Dh – ve městě za 5Dh). Vzhledem k tomu, že nám zhruba v polovině naší cesty po Maroku došla sterilizace vody, využili jsme jednou i my této nabídky.

Essaouira

Hned jak jsme vystoupili z autobusu, přichomítl se k nám chlápek a nabízel ubytování za 100Dh v soukromém bytě. Byla to celkem dobrá cena, protože nejlevnější hotel (pouze jeden ve městě) měl pokoj za 94Dh. Nebyl ani moc vlezlý, a tak jsme ho nechali, ať nám pokoj ukáže a nakonec s jeho nabídkou souhlasili. Jak se však nakonec ukázalo, byl to tzv. rabateur. Skutečná cena pokoje byla pravděpodobně kolem 50Dh a majitelé „penzionku“ museli zbytek peněz nad 50Dh odevzdávat jemu.

Essaouira má naprosto jedinečné klima – fouká zde přímořský větřík, vzduch je prosycen solí a podivnou vůní dálek. Pro nás, kteří se dosud v Maroku schovávali před vedrem, to bylo učiněné požehnání. S radostí jsme ke kalhotám navlékli ještě mikinu a větrovku a vyrazili na výlet do přístavu. Kotvily zde různě velké lodě, některé se opravovali či natíraly, některé se právě vrátily z moře a námořníci vykládali své úlovky do náklaďáků. Ryby se kladly do přepravek a prokládaly ledem. O kousek dál připravovali jiní pracovníci návnadu – malé sardinky půlili a napíchávali na háček. Každou návnadu pak ještě obalili solí a pokračovali dál – v noci vyjíždí na moře lovit ryby. Většinou si našeho okounění nikdo nevšímal, někdy nás dokonce pozvali, ať se jdeme podívat dál a nikdy, nikdy nás nikdo neodháněl, ani nezakazoval fotografovat (s výjimkou zahalených muslimských žen).

Také městečko žije v podvečer svým životem – mnoho turistů i místních lidí se prochází podél hradeb a obdivují západ slunce. Narazili jsme také na hudebníky, kteří hráli perfektně na bubny – jen tak pro radost. Nechtěli po nás žádné peníze, ani nám nechtěli nic prodat a dokonce nás později pozvali na čaj a příjemně jsme si popovídali.

Samotné městečko stojí také za dlouhé procházky. Zdi jsou natřené na bílo a dveře a okna na modro a to vše opět v malých, křivolakých uličkách plných různých krámků se suvenýry. Místní specialitou jsou výrobky ze dřeva – vyřezávané krabičky, sponky do vlasů, svícínky, velké truhly či dokonce stoly, židle, skříně.

A nakonec nesmíte zapomenou na pláže, které sice nejsou vhodné pro koupání, ale pro náruživé sportovce jsou ideální. Mám na mysli sporty jako jsou windsurfing, surfing, kitesurfing. Vybavení si lze dokonce půjčit, či si zaplatit lekce pro začátečníky a pokočilé. Ceny začínají na 150Dh za hodinu, 500Dh za půlden , 1800Dh za týden pro windsurfing.

Výrobky ze stromu Argan

Argan je strom, který dokáže růst a plodit jen zde v okolí měst Essaouira a Agadir. Je závislý na místních jedinečných klimatických a geologických podmínkách. Podařilo se Argan vysadit i jinde na světě, např. v Izraeli či Brazílii. Tam sice roste, ale nedává plody, takže pro člověka se stává jeho pěstování nezajímavým. Ze stromu Argan se sklízí oříšky zabalené ve slupce. Ty se pak přiváží do malých dílniček na další zpracování. Pracují zde pouze ženy, především vdovy, a proto má tato továrnička i velký sociologický význam. Oříšky nejprve zbaví slupky (tu jedí domácí zvířata), pak se oříšek rozbije pomocí kamene. Skořápka se použije na topení a jádro se ve speciálním stroji lisuje na olej. Z oleje se vyrábí např. olej na vaření, olejíček pro kosmetické účely, marmeláda, mýdlo apod. Výrobky jsou velice zdravé, ale také poměrně drahé, takže většina věcí skončí v zahraničí. Také vybavení továrniček je hrazeno ze zahraničních zdrojů, především z Kanady, Japonska a Německa. Další info: www.targine.com.

Praktické informace:

Jídlo je v Maroku dost drahé, často dražší než v ČR. Je to asi způsobeno tím, že tam téměř nic neroste (kvůli vedru a suchu). Vzhledem k malé nabídce jídla doporučuji vlastní vařič (máme benzíňák).

Ubytování seženete v rozmezí 60-130Dh /dvoják, tj. 6-13 USD. Pokoje jsou poměrně hezké, často s umyvadlem na pokoji. Horká sprcha téměř vždy, v Casablance chtějí další peníze za použití sprchy (neplatili jsme).

Doprava – místní busy velice nepohodlné, navíc vždy je bitva o místo k sezení a o to kolik zaplatíte za zavazadla. Cena zavazadel hodně záleží na osobě pohybující se kolem autobusu, často se stává, že Maročané nejsou žádáni o žádné platby, ale po cizincích chtějí až 10Dh za zavazadlo. Jindy naopak platí všichni, ale max. 5Dh za zavazadlo. Autobusová nádraží jsou bohužel skoro vždy na opačném konci města než medina s levnými hotely. Komfortnější autobusy jezdí po Maroku pod značkou CTM, jsou vždy o několik desítek Dh dražší, ale jsou spolehlivější, rychlejší, pohodlnější a příjemnější na daleké přesuny.

Taxi – jezdí v podstatě ve dvou variantách – „grand taxi“ (velký) a „petit taxi“ (malý). Grand taxi jezdí mezi malými vesničkami a vyjíždějí zpravidla jen plně obsazené (dva pasažéři vedle řidiče a čtyři vzadu). Jsou to naštěstí velké mercedesy, tak se to dá vydržet. Petit taxi mají taxametry a jezdí zásadně jen ve městě.

Pokud si berete sterilizaci vody, pamatujte na zvýšenou spotřebu vody (Sahara až 10 litrů / osoba, zbytek Maroka cca 4 litry/ osoba).

Výdaje (30 dní) – cca 8 000 Kč za letenku (studentská Alitalia, nutné při zpáteční cestě přespat v Římu) + 530 USD na osobu (z toho cca 80 USD na suvenýry a 450 USD na jídlo, ubytování a přepravu). Často si vaříme na benzínovém vařiči.