Došli jsme na severní předměstí La Pazu, kde se kumulují autobusy a veškerá jiná doprava mířící na sever - do Amazonie. Působí zde několik malých cestovních kanceláří a je vždy doporučováno zakoupit si místenku do Autobusu minimálně den předem. Obešli jsme několik prodejců zjistili ceny a automaticky bez jakéhokoliv přemýšlení jsme koupili ty nejlevnější lístky - šetřili jsme přeci vždycky. Pán za přepážkou byl k nám velice milý - dal nám slevu 5 boliviánů a doporučil dvě sedadla nalevo, kde je lepší výhled do krajiny. K tomu nám pak poradil, abychom přišli minimálně o půl hodiny předem, aby měli dost času s uspořádáním zavazadel. Ovšem to jsme netušili, co nás doopravdy čeká.

Druhý den ráno, jsme se vecpali s našimi batohy do micra - městské hromadné dopravy, které si to šinulo do čtvrtě Villa Fátima. Tam už stálo několik odkašlávajících stařičkých autobusů a kolem pobíhalo spousta lidí. Bylo půl jedenácté a za třicet minut se měly dát všechny do pohybu. Když jsme našli ten náš, tak jsme se byli překvapeni, většina cestujících už byla na svých místech a na střeše, nejobvyklejším místě pro zavazadla bylo už plno. Tak obrovský náklad jsme na střeše autobusu ještě neviděli. Byl to metrový náklad pokrytý plachtou a převázaný lanem, který se táhnul odpředu až dozadu. Ani kousek střechy nevyšel nazmar. To museli přivazovat nějací artisti, ne? Nic na plat, batohy museli přijít dovnitř autobusu na zadní sedadla, aspoň budeme mít svoje věci během těch 20 hodin jízdy na dohled. Dávno uběhla doba odjezdu ale řidič a jeho pomocník stále přinášel další a další pytle do autobusu. I dva silní chlapi s tím měli problémy. To byly snad stokilové pytle s masem. S malým zpožděním konečně odjíždíme. Příjemná asfaltka se vine mezi severní Kordilery, které se tyčí i přes 6 000 m.n.m. Jejich zasněžené vršky se krásně lesknou v horském sluníčku.

Ve výšce asi 4 500 m.n.m. se cesta výrazně lomí a konečně začínáme klesat. Najednou však stavíme. Před námi stojí kolona vozidel. Všichni musíme projít policejní kontrolou a prokázat, že nevezeme s sebou žádné propriety na výrobu kokainu a jiných zakázaných látek. Vedle silnice stojí obrovský billboard, který vypisuje, co všechno je zakázané do nižších oblastí dovážet. Vedle mnoha chemikálií (kyselina sírová, éter, hypermangan draselný, bikarbonát sodný, petrolej, kyselina chlorovodíková, aceton, amoniak, atd ... ) je zmíněn také toaletní papír, umělohmotné hrníčky nebo trychtýř. V před deseti lety tohle byla cesta, po které proudilo obrovské množství kokainu do celého světa. Lidé v podhůří Yungas, kde se pěstuje koka, mají život velmi těžký a proto není divu, že mnoha lidem přineslo zpracování kokainu zajímavý peníz. Dnes jsou ovšem kontroly velice důsledné a doufejme, že téhle drogy se tu produkuje čím dál tím méně. Před pár lety dokonce vyhlásila místní vláda, aby všichni zemědělci zničili všechna svá políčka s kokou a začali pěstovat něco jiného. Za každý zrušený hektar pole s kokou by dostali několik tisíc dolarů. Jenomže koka v Bolívii zakázaná není a spotřeba jejích lístků žvýkáním je mezi vesničany po celé Bolívii obrovská. Často se proto stávalo, že zemědělci opustili své pole, dostali spoustu peněž, přešli kopec a tam si založili další kokové pole. Vládě se pěstování této rostliny nepodařilo dostat pod kontrolu. Vždyť žvýkání kokových lístků je zvyk starý jako celá Bolívie.

Policejní kontrolou jsme prošli bez problémů a mohli jsme sjet zase pár kilometrů skopce. Tam nás čekala druhá kontrola, tentokrát technická. Při té jsme však začali tušit, že něco není v pořádku. V autobusu začala houstnout atmosféra. Na základě poznámky místního kontrolora o přetíženém autobuse, začali naši spolucestující jeden na druhého pokřikovat, že na cestě můžeme mít opravdu velké problémy. Nakonec se žádné snižování nákladu nedělo, jenom přišla místní fotografka, udělala několik fotografií vnitřku autobusu a cestujících a za celkového napjetí se autobus dal do pohybu. Kdo ví, jestli se řidiči podařilo dopravní inspektory nějak uplatit nebo co vlastně.

Před námi se otevřelo velké údolí a naše cesta se začala vinout po pravém svahu. Silnice už dávno vymizela. Teď jsme se už jen houpali po kamenité stezce, která se postupně začala zařezávat do prudkých skal. Jeli jsme krokem a cesta byla stále prudší a prudší. Teprve nyní jsme si postupně začali uvědomovat proč se této cestě říká „cesta smrti“ nebo „nejnebezpečnější cesta na světě“. Z cesty se opravdu pomalu ale jistě stávala skalní římsa. Stometrové skalní stěny směřovaly na pravé straně do nebes a kilometrové propasti se ztrácely kdesi v mlze na pravoboku. Silnice se v některých místech zužovala až na 3,5 m. V krku se mi vytvořil velký knedlík a přestal jsem mluvit. Hlava se mi odkrvovala a špatně se mi dýchalo. „Tohle je hodně špatný sen,“ říkal jsem si. Petra v žádném případě nechtěla otevřít okénko natož z něho vyhlédnout. Tak jsme si vyměnili místa a já vykouknul ven. Byli jsme zrovna před prudkou levotočivou zatáčkou, kde jsme museli přejet koryto malého potůčku. Přední náprava projela po cestě v pořádku, ale v tak prudké zatáčce opisovala zadní kola úplně jiný poloměr ... V jednu chvíli jsem opravdu viděl, že vnější kolo na zadní nápravě se točí naprázdno nad hlubokou propastí. Myslel jsem, že snad omdlím a přepadl mě neskutečný strach. Takový živočišný, jako když je myš kočkou zahnána do rohu a už nemůže nikam uniknout. Celá situace se začala měnit v tragikomedii, protože cestující, co seděli okolo, si nás stále dobírali. Smáli se nám a často říkali: „Jooo, tady spadl před měsícem autobus, pamatuješ? Podívej, jak je to tady pročísnutý. Tam dole, kam už nedohlídneš, tam je hromada šrotu. A ten tam zůstane na věky.“ „Mno, nechtěl bych tam spadnout ...“ doplňuje dostatečně nahlas jeho soused, abychom to taky pořádně slyšeli. „Vidíš ten křížek tady u silnice? A tady další! Těch tedy je.“ Slyšíme zase odjinud. Leze nám mráz po zádech a snažíme se dostat do nálady ostatních. Měli bychom v takové chvíli spíš obdivovat ty krásné hory a nemyslet na nic špatného. To se však lehce řekne.

Najednou stavíme. Z autobusu vylézá pomocník řidiče a do zrcátka ukazuje kam až může couvat. Zajíždíme do malé kapsy na silnici, aby proti nám mohl projet další autobus a za ním náklaďák. Na korbě sedí několik Bolívijců a přes hlavy mají přetáhnutou velkou plachtu, ze které ještě skapává zbytek vody. Za chvíli se zase dáváme do pomalého pohybu vpřed. Teď právě přichází ten vodopád, o kterém se před chvílí zmiňovali naši spolucestující. Řidič zapíná stěrače a na všechna okna stříkají proudy vody, které padají ze skály. Další mrazení v zádech přichází tehdy, když řidič brzdí a jedeme skoro krokem. Cesta v podobě skalní římsy se neuvěřitelně zařezává do skalního masivu a my musíme podjet mírně vystupující převis nad cestu. Autobus je však tak vysoký, že musí jít o centimetry. Doufáme, že řidič tuto cestu nejede poprvé, že ví co dělá. Projeli jsme. To bylo o chlup. Následovalo ještě mnoho takovýchto situací a prudkých zatáček a konečně po pár hodinách jízdy se cesta trochu uklidnila. Autobus jel rychleji, čímž jsme my uvnitř více nadskakovali na výmolech silnice, ale strmý sráz nekončil. Nedokážu si představit, jak to tu může vypadat během deštivého období, kdy prší i několik dní za sebou a doprava je stále neutuchající. Především ta obchodní. Do nížiny se dováží například sůl a výdobytky velkoměst, nahoru na altiplano pak zase tropické ovoce.

Během těch posledních několika hodin, co jsme na cestě, jsme museli odložit už většinu vrstev, které nás nahoře chránily proti chladnému počasí. Tady dole nás už obtěžuje i to jediné slabé triko. Leje z nás jako z konve a lidé nosí místo deštníků slunečníky. Přichází noc a před námi se rozkládá obrovská rovina s nekončícím horizontem. Čeká nás ještě cesta přes celou noc, než dorazíme do Rurre.

Druhý den ráno se už modlíme, ať jsou tyto kilometry poslední. Natřásání autobusu nahoru a dolu se vůbec nepodobá kolébání, které by nás mohlo uspat. Celou noc jsme jen tak slabě podřimovali. Nastává blažený okamžik, po dvaceti hodinách jízdy autobusové nádraží. Vystupujeme a a náladu máme pod psa. Přesto se na nás vrhají naháněči, kteří se nám podbízejí se svými nabídkami výletů do džungle nebo do pamp. Mrzutě je ignorujeme a hledáme si skrovné ubytování. Zbytek dopoledne pak odpočíváme po této děsivé cestě.

V hotelu narážíme na chlápka, který se s námi dává do řeči a ptá se nás jaká byla cesta. Vypráví o tom, jak jeho rodina naštěstí nemusela tuto cestu ještě absolvovat. On jí jel jen dvakrát. Existuje sice do La Pazu i doprava letecká, ale na tu místní lidé nemají peníze, aby si jí mohli dovolit. Letadlo je skoro 10x dražší než velký autobus. Určitě je ale i 10x bezpečnější! Stojí přibližně 50USD. A když nám k tomu dodal, že té silnici se říká nejnebezpečnější silnice na světě proto, že skoro každých 14 dní tam zahučí jeden autobus nebo náklaďák dolu do údolí, měli jsme jasno v tom, jak pojedeme nazpět. Těch 50USD za to přeci jenom stojí.

Návrat z Amazonie

Dole v teplu jsme strávili 10 fantastických dní. Na přistávací krásně zelenou runway se sneslo vojenské letadlo, které zajišťuje hromadnější přesuny cestujících. Pojem totiž až 40 lidí a létá dvakrát denně. Druhým letadlem, které slouží k dopravě turistů, je malá cesna, která je jen pro 8-10 lidí. Usedli jsme tedy do vojenského letadla a čekali až se rozeřvou motory. Ještě předtím prošla letuška uličkou, zkontrolovala všechny cestující, jestli jsou řádně připoutáni a všem rozdala malý balíček. Trochu nás to rozesmálo, když se z balíčku vysypaly vatové tampóny proti hluku. Po hodině mírně třesoucího letu, kdy měl každý vycpané uši vatou, jsme přistáli o čtyři kilometry výše na lapazském vojenském letišti. Hlava z převýšení nás už tolik nebolela. Aklimatizace z minulých několika týdnů byla stále ještě dobrá.

Nejhorší se stalo skutečností

Ihned po příjezdu do centra jsme usedli k internetu, abychom mohli našim blízkým sdělit naše ještě čerstvé zážitky, které jsme si s sebou přivezli. Po hodině emailů jsme se podívali na české zpravodajské servery a zjistili dvě nepříjemné zprávy. Na Prahu přišla stoletá voda a tuto noc spadl v Bolívii na cestě z Rurre do La Pazu autobus se 45 cestujícími. Bilance zatím hovořily o 6 přeživších cestujících, v autobuse nebyl žádný turista. Rychle jsme běželi ke stánku s novinami, ale zpráva byla ještě tak čerstvá, že v novinách bude až příští den, ani na internetových bolívijských zpravodajských serverech jsme nenašli nějakou zprávu. Připadalo nám to jako zlý sen, a nebo hodně špatný vtip. Druhý den však bylo jasno. Několik obrázků nás dostávalo na kolena. Autobus na fotografii v hloubce asi dvou set metrů nebyl k rozpoznání, všechny oběti byli pokryti bahnem. To byla také jedna z mnoha příčin této katastrofy. Řidič jednak neměl k sobě pomocníka a celých těch 20 hodin musel odkroutit sám, předchozí noc se řádně nevyspal a hýřil ještě se svými kamarády v baru. Nechal autobus přetížit nákladem a úmyslně se pak vyhnul silniční kontrole. Jel objížďkou a tak nabral časové zpoždění, které ho nutilo ke stále rychlé jízdě. Když pak v zatáčce v noci narazil do menšího kamene, pravděpodobně byl v polospánku, lekl se a strhnul volantem autobus do propasti. Tak zněl pravděpodobný scénář této smutné nehody.

Jak tedy do Amazonie?

Nejlepší je si určitě připlatit a letět letadlem, nebo malým mikrobusem, který není tak široký jako velké autobusy a se šířkou silnice nemají takové problémy. Cestu jet třeba na dvakrát s přestupem v horském městečku Coroico. A určitě si před jízdou promluvit s řidičem, aby se člověk ujistil, že má vše pod kontrolou, že je střízlivý a že má druhého řidiče jako parťáka. Druhá cesta vede obrovskou oklikou přes Santa Cruz a Trinidad, ale to je výlet tak na týden. A třetí cesta pak je pěšky z vesničky Apolo v Kordilérách. Podle vyprávění je to jistě jeden z nejkrásnějších treků v Bolívii, kdy během týdne sestoupíte o čtyři kilometry níž a v mlžných lesích džungle můžete mít štěstí a potkat třeba jaguára, barevné papoušky nebo tapíra.

Jak jsme se stali obětí larev jihoamerických much?

MUDr. Z. Manďáková říká: "Larvy patří mouchám, které se řadí mezi střečky, jihoamerická podčeleď Cuterebrinae. Jsou příbuzní kožním střečkům skotu u nás. Larvy ve 3. stadiu vývoje dosahují až velikosti 1 cm, ale ty, které napadly vás byly ve 2. stadiu. Přenos: moucha nalepí vajíčka na nějaký jiný hmyz, např. komáry. Při kontaktu tohoto hmyzu s teplou lidskou kůží se z vajíček uvolní larvy, které se zavrtají do lidské kůže. Vývoj v člověku trvá asi 6 týdnů. V kožních lézích musí být přístup vzduchu pro larvy (vřídek s narušeným povrchem). Pokud je vřídek natřen jakoukoliv mastí, larvy nemohou dýchat a zahynou." My jsme je takto zahubili po 14 dnech vývoje a poté se nám je podařilo vymáčknout z tunélkovitého vředu.

Ptáci biosférické rezervace - biologické stanice BENI

Jabiru mycteria

Phalacrocorax brasilianus

Anhinga anhinga

Casmerodius albus

ardea cocoi

Egretta caerulea

Tigrisoma lineatum

Eurypyga helias

Aramides cajanea

Neochen jubata

Busarelus nigricollis

Harpyhaliaetus solitarius

Ophistocomus hoazin

Mitu tuberosa

Galbula dea

Ceryle torquata

Chloroceryle amazona

Pteroglossus castanotis

Pyrocephalus rubinus

Paroaria coronata

Paroaria gularis

Savci biosférické rezervace - biologické stanice BENI

Saimiri sciureus boliviensis

Alouatta seniculus

Cebus apella

Inia geoffrensis

Hydrochaeris hydrochaeris

ARGENTINA - lagunas Carpincho y Yacare

Guaranina - Bumelia obtusifolia

Guaviyu - Eugenia pungens

Lapacho negro - Tabebuia ipe

Urunday - Astronium balansae

Quebracho blanco - Aspidosferma quebracho blanco

Guayacan - Caesalpinia paraguayensis

Quebracho colorado - Schinopsis balansae

Guay aibi - Patagonula americana

Ibira pita - Buprechtia brachisepala

Itin - Prosofis kuntzei

Espina corona - Gleditschia amorphoides

Algarrobo blanco - Prosopis alba gris