27.07.2001 cesta Tentena - Palopo

Ráno jsme byli pevně rozhodnutí, že na Togianské (nebo jak někteří říkají Perlové) ostrovy nejedeme, protože konflikty nejsou jen v Posu, ale i v dalších vesnicích na cestě do Ampany (přístav, ze kterého se odplouvá na Togianské ostrovy).</p><p>

Ráno si v Tenteně procházíme trh. Pozorujeme, že jsme tu jediní běloši, a tak se necítíme zrovna moc OK. Všichni na nás hledí, co jsme to jako za blázny. Ono se tu válčí a oni si sem ještě jezdí na dovolenou? Po chvíli však potkáváme prvního bělocha. Je to Holanďan, který tu tak na půl žije. Koupil si tu totiž půdu. Pozval nás na kafe a začal nám vypravovat o konfliktu ne na severu, kde je Poso, ale o konfliktu na jihu v Pendelu, kam bychom měli dnes vyrazit směrem k oblasti Tana Toraja. Prý to není konflikt, ale válka. Vyprávěl nám to s tak silnými emocemi, že jsme skoro propadli panice. Byly to hrůzostrašné historky. Celé město je vypálené a byly tam použity i bomby! Byl tam asi před dvanácti dny, kdy tam zažil asi velice nepříjemné peklo, ale vyprávěl to všechno v přítomném čase, takže jsme nabývali dojmu, že je tam taková situace i dnes.

Začínáme přemýšlet i o třetí variantě odjezdu z Tenteny. Ani ne na sever do Posa, ani ne na jih do Pendela, ani ne na západ do pralesa, odkud jsme přijeli, ale na východ přes džungli a pohoří do přístavu Kolonodale, odkud jednou za čas jezdí lodě Pelni a ty by nás mohly odvézt pryč ze Sulawesi. Je to děsivý plán a my musíme překopat celý náš časový plán, ale zdá se, že to jinak nejde.

Naštěstí pak potkáváme další ojedinělé dva turisty, kteří právě z Pendela přijeli, takže máme aktuální info z první ruky. Říkají, že je tam hodně domů vypálených, ale že nějaké autobusy na jih jezdí, takže by se to projet mohlo. Ovšem že by se tam člověk cítil klidně, to se prý říct nedá.

Riskujeme tedy, že městem projedeme. Rozhodujeme se pro jižní směr cesty. Máme rychle spakováno a běžíme ke břehu jezera Poso, abychom chytli nejbližší loďku přes jezero do Pendola. Je to nejrychlejší cesta. Po silnici by to trvalo o několik hodin více a navíc spoje nejsou tak časté. Jedeme asi dvě a půl hodiny. Na loďce, která má krásná vahadla po stranách, s námi jedou mladíci, kteří si prohlížejí své zbraně, opečovávají je a jejich výrazy v obličeji jsou dosti krvelačné. Honí se nám ty nejhorší myšlenky hlavou. Co s nám bude? Budeme v Pendelu zajati, či co? Jediné, co nás uklidňuje, jsou všechny panímámy, které jedou do stejné vesnice jako my. Na výstupním molu na nás vyhlíží chlápek, který udržuje svůj losmen, jako hotýlek pro cizince. Tak tedy přece jsou tu nějaké naděje místních obyvatel, že sem nějací turisté přijedou a ubytují se. Ptáme se ho kolik stojí jeden pokoj na noc, ale pak se taky ptáme odkud a kdy odjíždí nejbližší autobus směrem na jih k Tana Toraja. Podle instrukcí jdeme jedinou uličkou, kterou lemují vypálené domy se smutnými zahradami, k náměstíčku s pomníkem. Na ulicích není ani noha. Je tam jediný krámek se smíšeným zbožím, který obsluhují dvě paní. Ptáme se na autobus. Máme prý čekat, jestli přijede ještě dnes, pokud na, tak máme počkat do zítřka. Jsme hodně nervózní, jsme jako na trní. Sem tam vidíme nějakou rodinu, jak se vrací do svého domova. Zvědavě prohlížejí dům, a pak zase odcházejí. Náměstím projede pár motorek, jedna se zastaví, aby nabrala benzín ze sudu. Na obrovský stolitrový sud se nasadí kliková pumpa, ze které vede hadice, párkrát se zatočí klikou a máte plnou nádrž. Jelikož nemáme moc jídla, tak nějaké v krámku dokupujeme a něco pojídáme.

V zápětí však slyšíme velké zaburácení autobusu, jak se řítí ze zatáčky. Rychle vybíhám z lavičky na silnici a mohutně mávám na řidiče, abych mu dal jasně najevo, že když nás nevezme, tak se nechám raději přejet. Brzdy skřípou, já běžím zpět pro batoh a společně s Péťou nastupujeme zadními dveřmi do busu, Jsou tam snad poslední dvě místa volná, tak si říkáme, jak velký štěstí nám bůh přál. Určitě to je proto, jak se za nás pomodlil ten kněz v Jakartě před naší cestou. V autobusu je plno rodin s malými dětmi, které pravděpodobně prchají z této oblasti do klidnějších míst jižního Sulawesi. Trochu mě to uklidňuje, že mezi dětmi by se nám snad nic stát již nemohlo.

Následujících asi 20 km stále stavíme u policejních hlídek, které se snaží oblast uhlídat od kterýchkoliv nežádoucích konfliktů. Každé hlídce dává pomocník řidiče krabičku cigaret a teprve poté nám zvedají závoru, nebo jinak uvolňují cestu. Některé hlídky však přijímají místo cigaret bankovky, které jsou skrytě schované mezi dva růžové papírky.

Do Palopa přijíždíme asi v 10 hodin večer. Řidič nás zaveze až před hotel, který jsme si poručili. S velkým autobusem tedy kličkuje malými uličkami, takže z meziměstského autobusu se stává místní taxík ;-) Jelikož těch hotelů je vedle sebe hned několik, tak si zjistíme ceny a parkujeme v tom nejlevnějším o kousek dál v Hotelu Buana. Platíme asi 25 000 i se snídaní, tak to je OK.

28.07.2001 Palopo - Rantepao - Sa´dan

Při odchodu z hotelu nás doprovází mladý chlapec, který je v hotelu na studentské praxi, až na autobusové nádraží (je to ale spíše odjezdový plácek mikrobusů a terénních automobilů). My jsme ke chlapci trochu nedůvěřiví, protože většinou takoví lidé po nás pak chtěli zaplatit, že byl s námi jako průvodce. Ale nakonec jsme se ujistili, že chlapci to velice prospěje, protože potřebuje si zlepšit svou angličtinu. Po chvíli čekání nás náš doprovod posadí do jednoho Kijangu (značka terénního vozu pro místní dopravu) a pak si to frčíme asi dvě hodiny do vrchu do hor, do slavného městečka Rantepao. Svou slávou a kulturním bohatstvím mi tak trochu připomíná chiapaské město San Cristobal de Las Casas v Mexiku. Cesta se všemožně kroutí a my poprvé vidíme, jak se sklízí hřebíček. Jsou to nezralá poupata, která rostou na poměrně vysokém a úzkém stromu s malými lístečky. Ke každému druhému stromu je přistaven bambusový žebřík, který místní lidé vyhotoví tak, že skrz bambusový kmen prostrčí bambusovou tyčku. Vzniknou tak dvě stupátka na každé straně bambusu a místo dvou noh, jako mají naše žebříky, má jejich žebřík jen jednu. To že už jsme vnikli do oblasti (Tana) Toraja, poznáme podle tradičních dřevěných domů. Střech mají totiž tvar buvolích rohů a do dřevěných stěn jsou vytesané tradiční ornamenty, z nichž každý tvar něco znamená.

V Rantepau přestupujeme do dalšího bema (mikrobus asi tak pro 10 lidí) a pokračujeme do menší vesnice Sa´dan na sever. Rantepao je hrozně turistické město a tak chceme utéci někam na okraj, kde budou stejné tradice ale méně turistů. Necháme se vysadit na místě, kterému místní říkají Sa´dan, ale žádnou značku nevidíme, tak si nejsme moc jisti, kde přesně to jsme. "Bágl na záda a jdeme tak dlouho až se nám někde bude líbit", říkám. Asi po čtvrt hodině jsme přišli do maličké vesničky jménem Sangkombong, ve které stojí asi 14 "buvolích domů", kterým místní říkají "tongkonan". Sedíme pod jedním domem, který je vlastně sýpkou na rýži a povídáme si s místními děvčaty. Umí slušně anglicky, protože mají vedle otevřený obchůdek s textilními výrobky, které tu vlastnoručně tkají a turisté mají o jejich výrobky zájem. Po delší době se dozvídáme, že ve vedlejší vesničce se připravují tribuny na pohřební slavnost, která vypukne asi 1.8., tak se jdeme podívat, jak jsou daleko. Batohy jsme si dali k děvčatům domů a jdou s námi na procházku. Okolní chlapci na děvčata pokřikují a ony se chlubí, že jsou našimi průvodci. Stále moc dobře nechápou, že nemáme najatého průvodce jako všichni turisté, kteří sem přijíždí. My si však komunikaci s místními lidmi rádi zajistíme sami.

Mezi tribunami pobíhá několik mužů s mačetou za opaskem a dělají poslední úpravy, protože tribuny pro slavnost jsou asi těsně před "kolaudací". Zdravíme se s místní ženou, která pravděpodobně donáší mužům na stavbu obědy a ta nás vřele zve na ochutnávku tradičního jídla. Vařeného buvolího masa s bílou rýží. mě to moc nechutná, ale Pétě docela jo, tak dojídá ještě můj kousek. Maso je ale dost tuhé, tak se mi zdá,  že není dostatečně uvařené. Žvýkat se však dá ;-) Při jídle jsme obklopeni zase spoustou dívek a pár chlapci. Vzájemně se sobě posmívají, o kolik jsou menší než já, musíme se vzájemně měřit postavením se k sobě zády (oni však tak vysoko ale nedohlédnou, tak si berou stoličku), a pak se posmívají, jak kdo umí mluvit špatně anglicky. Tak si připadáme jako králové, protože jsme velcí a umíme anglicky ;-) Po hodinové návštěvě se vracíme zpět do našeho "domova" v Sangkombongu, kde nám děvčata nabídnou, jestli nechceme u nich přespat, a že si i můžeme vybrat v jakém domě budeme bydlet. Nevyžadují od nás abychom platili za noc, je to však očekáváno, ale je jedno, kde budeme spát, protože oni jsou jedna rodina a peníze spadnou do hlavní "kasy". Vybíráme si tedy ten největší dům. Uvnitř domu se chodí na boso a v pokoji to vypadá jako ve stodole. Prostě jen dřevěné stěny, jedna žárovka, jedna židle, molitan místo postele na dřevěné podlaze a pracovní stůl. Bydlel tam zrovna jeden student, jejich bratr, tak tam měl i nějakou malou knihovnu a dokonce i starou stereo soupravu na kazety. Hledal jsem nějakou kazetu s tradiční hudbou, ale všechny byly s křesťanskými písničkami do kostela.

V podvečer nám naše rodina servíruje k večeři rýži s "kuřecím" masem. Nevím, jestli to bylo kuře nebo slepice, rozhodně to bylo tak tuhé, že se to nedalo ani žvýkat. Jak jsme se později dověděli bylo to divoké kuře, které se tu běžně pěstuje. A to, co známe z Evropy, jsou vyšlechtěná kuřata pro kvalitní maso. Večer si pak sám povídám s tím chlapcem, jehož to byl dům a Péťa je tichá jako hrob. Za chvíli se dozvídám, že jí bolí břicho a pak, že jí je špatně od žaludku. Následně si drží jen ruku přes pusu a běží z domu ven, já běžím za ní se sáčkem v ruce, aby tu nezašpinila zahradu. Večer je tedy vyčerpávající jak pro Péťu, která je k smrti vyčerpaná, tak pro mě, jak to po ní všechno uklízím. Zdá se, že to nebere konce. I přes to, že žaludek je jistě prázdný, tak její organizmus stále vyvolává obranné reakce. Po několika hodinách usínáme z vyčerpání. Díky bohu, zítřejší den je již bez problémů a od té doby pozvání na buvolí maso s hlubokými díky odmítáme ;-)

29.07.2001 Dobytčí trh v Rantepau

Ráno si pakujeme věci a odcházíme dál za dobrodružstvím do Rantepaa. Naší rodině dáváme 20 000 rupií za pohoštění (nocleh, večeře, snídaně) s tím, že za pár dní ještě přijdeme, abychom se mohli podívat na rituální obětování býků při pohřební slavnosti. S velkými batohy jsme dorazili na trh v Rantepau, ale kam si je odložíme, jsme ještě neměli vyřešené, tak jsme s nimi chvíli chodili po trhu. Jelikož je to s nimi ale moc namáhavé, tak jsem navrhnul, že když ještě nemáme vyhlídnuté ubytování, tak si batohy složíme na nějakém místě a nejprve si půjde trh prohlédnout jeden, a pak se vystřídáme a půjde ten druhý. Na lov jdu první já. Procházím klasickým trhem, kde většina zboží včetně jídla leží na zemi na různých dekách nebo pytlech. Jdu úplně dozadu trhu a vidím vchod do nějaké ohrady, kde se obchoduje s bůvoly a prasaty. Prostě jedinečný dobytčí trh, místo, na kterém jsme nikdy nebyli. Poprvé a na našem výletě v Indonésii rozhodě naposledy! Buvola drží každý prodejce za kroužek v rypáku a prasata jsou svázané ratanovými pásky do uzlíku na bambusových nosítkách. Zvířat je tam na tom velkém place velikosti malého fotbalového hřiště poměrně dost. Prasat jsou tam stovky a jejich kvikot naprosto ničil uši. Příšerně kvičeli jako by je škrtili a oni čekali sovu porážku. Kupci popocházeli okolo zvířat a znalecky poplácali každé zvíře, které by se mohlo stát jejich majetkem. Za prasata se platilo asi 300 000 rupií za selata až 900 000 za vykrmená prasata. Vodní buvoli se prodávali za miliony - od 1 000 000 až do 30 000 000. Ti nejdražší byli "bílí strakatí" buvoli barvy růžovo-šedé. Cena je to opravdu vysoká a to nejen pro ně, ale i pro nás. Tak si představte, dali byste za jednu krávu 4 000 amerických dolarů? Když se za prasata zaplatilo, tak si je kupci odváželi buď na zahradnickým kolečku nebo ve dvou lidech na bambusových nosítkách, a když to bylo sele, tak mělo nohy a rypák svázané provazem a neslo se jako nákupní taška přehozená přes rameno. Při odchodu z trhu jsem se ještě zastavil u jednoho chlapa, který prodával velké motýly. Ptal se mě odkud jsem a když jsem odpověděl, tak vytáhl jednu vizitku a řekl mě, že tenhle pán je jeho kamarád a bydlí na Praze 7. Tak jsem se nechal ukecat a koupil jsem jednoho motýla za 5 000 rp (POZOR! - dají se pořídit i za 1 000).

Trh je tak zajímavý, že jsem úplně zapomněl na čas a za Péťou jsem přišel o pětačtyřicet minut později, než jak jsme se domluvili. Byla z toho po právu pěkně naštvaná, ale co, statečně jde taky na lov. Nakonec přišla mnohem dřív než já, ale to bylo z toho důvodu, že pohled na ty zvířata jí byl velice nepříjemný, tak tam tak dlouho nezůstala. Nakonec ale byla nadšená, že vyfotila několik záběrů z prodeje kohoutů, což já jsem neviděl. Navíc se nám podařilo ještě potkat Pétinu kamarádku ze školy, což nám úplně vyrazilo dech.

Pak jdeme do města. Po cestě telefonujeme vlastně poprvé domů tatovi na mobil. V Praze je neděle asi devět hodin ráno a tátovi se prý na mobilu objevilo nějaké záhadné číslo, tak ho vůbec nezvedal. ale když jsem pak volal ještě jednou, tak to konečně zvedl. Byl z nás tak překvapený, že voláme domů přes půl zeměkoule, že nestačil ze sebe vypravit jedinou kloudnou větu. Jediné, co nám do telefonu řekl, bylo, že v Jakartě jsou tanky, tak ať prý tam nejezdíme, ale bylo vidět, že má obrovskou radost. V té době se tam zvolila zrovna nová prezidentka Megawatti Sukarnoputriová (dcera Sukarna, prvního prezidenta v Indonésii), tak tam asi bylo pěkně rušno.

V Rantepau se ubytováváme v hotelu Monika za 25 000 rp, protože je to blízko hotelu, kde je ubytovaná naše kamarádka Jana z Prahy. Tam však měli plno. Večer jsme se s nimi už neviděli, nebyli na hotelu, tak jsme šli sami na večeři na nasi goreng - smaženou rýži se zeleninou a vejcem. Moc dobrá večeře ;-) Později za námi ještě přišel Viktor, kamarád Jany, a říkal, že Jana má nějaké dýchací problémy, tak s ní musel jet do nemocnice.

30.07.2001 Tana Toraja

Dopoledne jsme se vydali na obhlídku okolních malých vesniček v oblasti Toraja. Bemem jsme jeli do vesničky Lemo. Měli jsme štěstí, zrovna se tam něco dělo. Místní lidé tam stavěli bambusový  žebřík, aby mohli vložit jednu starší rakev do skalního hrobu. Ten se však nacházel asi

20 metrů nad zemí, tak to bylo velice zajímavé, jak se s tím poperou. Byli jsme tam někdy dopoledne, ale jak jsme se dozvěděli, tak bychom tam museli počkat až do odpoledne, abychom se dočkali té největší slavnosti. Na to jsme však neměli ani náladu, ani čas. Všichni Indonésané navíc opakovali, že čas tu nemá žádnou váhu, takže jestli se jim to povede dnes popoledni nebo až večer to nikdo neví. Ostatně my tam asi hodinu pozorovali, jak se jim daří stavět tak dlouhý žebřík. Tvořili ho silné kmeny bambusu a příčky byly až metr od sebe vysoko, tak to byl opravdu takový obří žebřík. Nakonec jsme odešli s tím, že se možná odpoledne přijdeme ještě podívat.

Na hlavní silnici jsme chytli bemo a jeli jsme ještě kousek dál směrem na Makale do vesnice Kiatang. Od místních lidí jsme se totiž dozvěděli, že v Kiatangu se má v těchto dnech odehrávat pohřební slavnost. Bohužel, když jsme dorazili na místo, tak jsme zjistili, že slavnost má začínat až zítra, tak nám to nedodává moc radosti do dne, ale aspoň víme, na čem jsme a co si máme na zítra plánovat.

Nakonec jsme se rozhodli, že se vrátíme do Rantepaa a na odpoledne si půjčíme motorku. Včera nám o své jízdě totiž Viktor vyprávěl tak působivě, že jsme si to museli taky vyzkoušet. Platili jsme předem a cenu jsme usmlouvali na 30 000 rp s plnou nádrží od 13:30 do 18:00. Jelikož jsem na motorce nikdy neseděl, což jsem musel majiteli půjčovny silně zapírat, tak jsem se to musel za co nejkratší dobu naučit. Zprvu to byla ohromná legrace, když jsem jezdil okolo fotbalového hřiště, ale poté, co jsem vjel do pravého pruhu a protijedoucí motocyklista na mě zařval, klepal si na čelo a měl vyděšený výraz v obličeji, tak mě sranda přešla. Uvědomil jsem si, že mě příště může sejmout klidně nějaké auto. V Indonésii se totiž jezdí vlevo! Nakonec jsem udělal poslední kolečko okolo fotbalového hřiště, pak jsem dovolil nasednout Pétě za mě a rozjeli jsme se s ohromným entusiasmem za novým dobrodružstvím. Ještě jsem měl trochu problémy s pravidelným zapínáním a vypínáním blinkrů a s kombinováním brzdy ruční a pedálové. Ale opakování je matka moudrosti, tak jsem stále přidával plyn a pak zase brzdil, občas hodil blinkr a bylo to.

Jeli jsme se tedy podívat znovu do Lema, jak to vypadá s prací, ale bylo tam poměrně klid a nic se nedělo, nikdo nevěděl, kdy něco začne, tak jsme zase smutni odjeli, protože časem tu rozhodně plýtvat nechceme. Na motorce jsme to vzali do Kete Kesu, vesničky o které se říká, že je to takový skansen po turisty, ale člověk tam uvidí opravdu architektonické skvosty. Byla to pravda, vešli jsme do open-air muzea ;-) Nakonec jsme si tam ještě prohlídli jednu jeskyni, kterou doporučoval Lonely Planet (měli jsme s sebou vlastní čelovky, tak jsme hrdě odmítali vnucování chlapíka, že nám uvnitř v té tmě za pár tisíc rupií posvítí). A pak jsme se na delší dobu zastavili u řezbářů, kteří vyřezávaly fantastické obrázky do dřevěných desek nebo i do velkých kusů dřeva. Měli jsme sto chutí si nějaký obrázek koupit, ale když jsme zauvažovali, jak dlouho bychom jej museli s sebou ještě vláčet, tak nás ta chuť přešla a všechno, co se nám líbilo, jsme si zvěčnili na obrázky ve foťácích.

Z Kete Kesu jsme odjeli ještě na jedno místo, o kterém se říkalo, že se tam vyskytují dětské hroby (baby graves). Přijeli jsme tedy k velkému stromu, zaplatili jsme šestitisícové vstupné, které se platí u každého turistického lákadla v oblasti Toraja (i když my to umě ukecali na dva tisíce - říká se tomu odborně corruption) a nechali si povědět, jak to tedy vlastně je. Bylo to jednoduché a prosté, pokud dítě zemřelo, tak jeho tělo zpopelnili a popel pak uložili do vydlabané díry ve stromě. Tu pak zakryli rostlinným víkem a otvor pak postupně zarostl. Průvodce nám proto ukázal několik stovek malých teček na kmeni a říkal, že to jsou zarostlá otvory po hrobech dětí. Nám nezbývalo než kroutit hlavou, jak je to neuvěřitelné a věřit mu, že si nevymýšlí.

Pohřbů jsme měli už dost, tak jsme to vzali jižním směrem a pak před Makale do leva směrem na Sangallu. Tu se nám ovšem nepodařilo najít, a tak jsme jeli dál a dál, abychom si jízdu na motorce a okolní přírodu pořádně užili. Naše cesta se kroutila po kopcích a my měli překrásný výhled na okolní políčka a vesničky na zelených kopcích. Po hodině jízdy stále jedním směrem jsme ale trochu znejistěli, kde to vlastně jsme a kdy najdeme nějakou odbočku, kterou bychom se mohli okruhem vrátit. Žádná nepřicházela, tak jsme motorku obrátili o sto osmdesát stupňů a túrovali jsme to při zapadajícím slunci zpět, abychom stihli vrátit motorku zpět. Ti samí obyvatelé venkova se nám pak smáli podruhé, jak to vypadáme srandovně v těch obrovských helmách, protože Indonésané jezdí s velice malými helmami.

Večer jsme si pak šli popovídat s Eliškou a Viktorem, jak jsou na tom se zdravím a jaké mají další plány. Zašli jsme do plátěného warungu (pouliční stánek s igelitovou střechou s plátěnými bočními zástěnami) dát si tradiční polévku "bakso" a smažené instantní nudle "mie goreng".

Dobrou noc.

31.07.2001 Tana Toraja: Kete Kesu, Londa, Kiatang, Rantepao

Dnes ráno jsme frčeli do vesničky Kete Kesu. Zase jsme tam museli platit vstupný za 6 000 rp, tak jsme to ukecali na na 4 000 rp. tradiční vesnička byla velice pěkná. Nám se líbily především vyřezávané obrázky do dřeva. Byly malované černou a oranžovou barvou. Chtěli jsme si jeden koupit, ale připadalo nám, že jsou moc drahé, tak jsme do nich těch 100 000 rp neinvestovali. navíc bychom se s nimi museli vláčet ještě další celý měsíc. Tak jsme si ten obchůdek a jednotlivé nejlepší obrázky aspoň vyfotili. To je nejlepší suvenýr z daleké země. Nic velkého nekupovat, když nemáme příležitost to doma někam uskladnit, ale vyfotit to. V této vesničce jsme narazili i na jeskyni, kterou jsme šli prozkoumat, jestli tam najdeme něco zajímavého. Bohužel nic jsme nenašli. Byla to akorát dobrodružná cesta hustou tmou. Blátivá cesta a velké jeskynní prostory. Někde na konci jeskyně jsme se ještě proplazili do takového menšího jeskynního pokoje.

Další zastávku jsme udělali ve vesnici Londa, kde byly jenom jeskynní hroby (cave graves). Rozsvítili jsme si naše baterky a šli jsme se té jeskyni podívat pěkně na zoubek. Unikli jsme tím pronajmutí tlakové lampy, kterou nám neskutečně otravně stále nutili k pronajmutí. Bylo tam opravdu mnoho rakví, ale byly poněkud porůznu poházné, tak nám nepřipadalo, že by ke svým předkům nějak zvláštně výjimečně chovali úctu.

V další vesnici Kiatang právě začínala pohřební ceremonie, tak jsme se snažili rychleji přemístit. Přijeli jsme tam asi o dvě hodiny později, tak jsme akorát neviděli, jak slavnostně obětovávají vodní buvoly a jak nesou nazdobenou rakev na tribunu. Stihli jsme akorát vítání hostů, kteří stáli v dlouhé frontě do vesnice, jak přinášejí další prasata, vodní buvoly nebo palmové víno. Jelikož tato ceremonie byla otevřená i pro veřejnost, tudíž i pro turisty, tak ti pak přinášeli jako dárky kartóny hřebíčkových cigaret. My jsme tomu nějak unikli, i když jsme měli nějaké krabičky pro případ nevyhnutelné nouze připravené v batůžku. Nakonec já jsem o jednu krabičku přišel, kdy si jí vyžádala partička chlápků, které jsem vyfotil s bleskem, jak naplňují vepřovým masem bambusové trubky. Porůznu jsme jinak postávali okolo tribun a pozorovali místní mumraj všech příchozích diváků a zúčastněných, až jsme byli náhodou pozvání od jedněch příbuzných rodiny posedět si při kávě a sušenkách na tribunu. Bylo to velice příjemné a cítili jsme se konečně aspoň trochu součástí ceremonie. Konverzace s nimi probíhala samozřejmě v indonéštině, a tak jsme museli hodně namáhat mozkové buňky, abychom jim aspoň přibližně odpověděli na jejich všetečné otázky. Přeci jenom po čtrnácti dnech cestování jsme se toho ještě moc nenaučili. Z dálky jsme cítili spálené štětiny prasat, jak opalovali podříznutá prasata. Pak prasata rozporcovali a nakostičkované maso promíchali s nařezanou zeleninou, jak té jejich hluchavkovité trávě říkali. Směs pak cpali do těch trubek z bambusu, které pak dusili na ohni. Po zpracování se masová směs rozdávala příbuzným a návštěvníkům na tribunách, kteří ji s ohromnou chutí hltali se studenou rýží.

My jsme tuto podívanou vydrželi pozorovat asi dvě hodiny, poté jsme uvážili, že jsme udělali dostatečné množství fotografií včetně těch krásně nazdobených "hostesek", která uváděly hosty na tribuny, a odešli jsme domů. Průběh ceremonie asi nejvíce zdržovaly býčí zápasy, jejichž aktérům býkům se vůbec nechtělo do boje, tak to zůstalo jen u takového špičkování.

Večer jsme šli do warungu na večeři. V levné restauračce jsme si objednali nasi campur (míchanou rýži se zeleninou a trochou masa), ale mě to nechutnalo právě kvůli zvláštně připravenému masu. Ovšem v každém městě nebo vesnici připravují tyto jídla jiným způsobem, tak bychom to měli ochutnat také někde jinde.

Pro dnešek by to moho stačit, tak dobrou noc.

01.08.2001

Ráno jsme odjeli z Rantepaa do vesnice Sangkombong, která je blízko Sa´danu, protože jsme věděli, že se tam budou ten den dít buvolí zápasy a možná ještě něco jiného zajímavého. Zajeli jsme k té samé rodině, u které jsme před třemi dny bydleli a ta nás ráda zase ubytovala. Říkám sice rodina, ale ono to bylo vlastně několik příbuzných rodin, které bydlely pohromadě. Slečny nám nechaly vybrat, v jakém domě bychom chtěli bydlet. Tentokrát jsme si tedy vybrali jiný dům (rozuměj i s jinou příbuzenskou rodinou), abychom poznali zase něco nového. Devedli nás tedy do obyčejného domu s dřevěnými stěnami a betonovou podlahou. Doma nás uvítali nejenom členi dané rodiny, ale také okolní příbuzní. Celkem jich bylo 11 a tak jsem si poznamenal jejich jména. Otec Ripa, Matka Rina, bratři Patton, Sugiarto a Budi, sestry Reta, Itin a Neli a sestřenice Rante, Joni a Atta.

Býčí zápasy zrovna začínaly dole ve vesnici na rýžových polích, které byly již dávno vyschlé, takže na zápasy jako dělané. Bylo tam již připraveno několik býků a malí kluci se je snažili rozdovádět křičením a pískáním. Vytáhli jsme foťáky, abychom mohli začít dokumentovat, ale jako na potvoru muselo začít pršet jako z konve. Obloha se hodně zatáhla a světla ubývalo a ubývalo. A jak se zhoršilo počasí, tak se ani buvolům nechtělo do boje. Nakonec se trochu rozdováděli, ale když po dvou hodinách skončily boje, tak taky skončilo pršet. Domů jsme se pak už vrátili na takovou brzkou večeři. Chvíli jsme si povídali, a pak nás pozvali, ať se jdeme podívat vedle do domu, kde mají vedle sebe naskládáno asi 15-20 rakví svých předků. V rohu sedělo několik chlapů a v kouři hřebíčkových cigaret hráli poker nebo domino. Domino jsem si s nimi zahrál, protože pravidla nejsou vůbec složitá, jenom ho hrají jako karetní hru. Ovšem po chvíli jsme se necítili moc ve své kůži, připadali jsme si, že tam jen tak okukujeme, tak jsme brzy šli pryč. Když jsme z domu vyšli, tak jsme si všimli, že vedle mají rozestavěnou velkou kamennou hrobku, která je určena pro celou velkou rodinu.

Večer jsme byli hodně unavení, ale naši hostitelé ještě ne, tak jsme si s nimi museli povídat. Nakonec to bylo moc zajímavé, protože začali vyprávět o zvycích kmene Toraja, jak vypadá jejich svatba a jak probíhají pohřby. Se svatbou je to tak, že dívky na svého budoucího manžela čekají tak dlouho, až jim ho sešle bůh na zem. V praxi to však vypadá tak, že jí ho vyberou a přivedou do rodiny rodiče. Ženich pak musí na svatební obřad věnovat rodičům dcery nejméně 10 prasat, a pokud by oba rodiče už nežili, tak by to muselo být nejméně 5 prasat a 5 vodních buvolů.

Při pohřebních obřadech se obětovává zvířat podle toho, jak je rodina bohatá nebo chudá. Někde se mohou obětovat jen třeba dva buvoli, ale většinou se počet buvolů pohybuje okolo 50 kusů a v těch nejmajetnějších rodinách přijde o život až 200 buvolů. Cena buvolů taky kolísá a pohybuje se okolo 7 milionů rp, kdy ty nejdražší buvoli, kteří mají narůžovělou kůži, tak stojí až 30 milionů rp, což je velká suma i pro nás. Jak je tedy vidět, tak takové pohřební slavnosti jsou velice nákladnou záležitostí a proto pohřeb zesnulé osoby příbuzní odkládají na poměrně vzdálenou dobu. Po celý čas se snaží nashromáždit dostatečný obnos peněž. Na pohřeb se čeká i rok a sjíždějí se příbuzní z celé Indonésie i ze zahraničí a slavnosti pomáhají financovat.

Když jsme už skoro klimbali v proutěných křeslech, tak už jsme jen tak po očku sledovali diskusi o barvách jejich vlajky. Jejich vlajkové barvy symbolizují čistotu (bílá) a statečnost (červená).

Jelikož jsme ještě během večera udělali několik rodinných fotografií, tak jsme se domluvili, že jim některé zašleme. Uvádím zde i jejich adresu, pokud byste měli zájem je shodou okolností někdo navštívit: ATTA<br> Objek Wisata Galugu Dua<br> Sangkombong<br> Desa Sa´dan Malimbong<br> Kec. Sa´dan Balusu<br> Tana Toraja<br> Sul-Sel<br> Indonesia.

02.08.2001 Sangkombong

Dnes ráno jsme už chtěli odjet na jih Sulawesi do Pare-Pare a do Sengkangu, ale řekli jsme si, že když jsme ještě neviděli onu ceremonii s rituálním obětováním vodních buvolů, na který se právě všichni z vesnice těší, tak ještě jeden den zůstaneme. Slavnost se měla konat odpoledne, tak jsme s Péťou ještě dopoledne vyrazili na procházku do Batutumongy. Cesta bemem do kopce byla poměrně dlouhá, ale krásně se vinula okolo rýžových políček na úpatí vysokých hor a okolo tradičních výrazných domů tongkonan s prohnutými střechami. Podél cesty jsme viděli i některé obyčejné hrobky vytesané do velkých balvanů. Čtvercová dvířka kryla otvor pro rakev do hrobky a byly zamčené mohutným zámkem. Z Batutumongy jsme to zahnuli dolů skopce do Pana a pak Tikaly. Z Tikaly jsme se vraceli přes Rantepao několika bemy a džípy do Sa´danu, trochu jsme pospíchali, abychom nepropásli jako tehdy v Kiatangu začátek obřadu. Do vesnice jsme přijeli přesně v 13 hodin a všichni místní lidé, kterých jsme se ptali na začátek slavnosti, nám říkali, že začátek ceremonie bude až zítra. Byli jsme z toho dost zoufalí. Každý nám sliboval něco jiného. Šli jsme se podívat tedy do dvou vedlejších vesnicí a zkontrolovat, jak na tom jsme. Bohužel lidé se nepříjemně shodovali na tom, že to začne opravdu až zítra. Domů jsme se pak vrátili trochu smutní, že se dnes zase nic dít nebude. Ale táta Ripa nám stále tvrdil, že se za chvíli bude zabíjet, tak bychom si měli pospíšit s obědem a vydat se do té vedlejší vesnice, kde jsme se před chvílí byli ptát, kdy to začne a kde nám odpovídali, že až zítra. Absolutně jsme mu nevěřili až do té doby, kdy vyšel z domu a vzal svého buvola a vykročil s ním do oné vedlejší vesnice. Po cestě jsme se vlastně dověděli, že dnes se bude zabíjet jen pro rodinu a příbuzné a mezi turisty to nechtějí ventilovat.

Obřad nebyl nijak moc organizován a lidé ve vesnici na dvorku postávali bez nějakého uspořádání. Po úvodním slově hlavy rodiny se většina chlapů shromáždila před dveřmi jednoho domu a pak se tlačili dovnitř. Naše zvědavost nám nedala sedět na místě, a tak jsme vytáhli objektivy a šli se podívat, co se bude dít. Uvnitř pokoje byla obrovská červeno zlatá rakev jemně vyřezávaná. Sehnulo se k ní tolik chlapů, kolik se jenom k ní mohlo vejít a vyzdvihli si jí na ramena. Za velkého mumraje se jim podařilo rakev bez újmy vynést na dvorek a vsunout ji pod vybranou sýpku, která byla pro tento účel patřičně vyzdobena.

První úkol byl splněn a začalo se pracovat na dalším. Všichni buvoli byli předvedeni na dvorek a byli představeni hlavou rodiny okolním lidem, který buvol byl darován od jaké rodiny.

Pomalu ale jistě se schylovalo k setnutí prvního buvola. Na porážku byla vyhrazena slavnostní mačeta, která se měla zatnout do krku zvířete. Řezník-kat v jedné ruce držel buvola na krátkém provazu za čumák a trochu mu nadzvedával hlavu, kdy v nestřežené a rychlé chvíli zasvištěla mačeta a svým ostřím tupě narazila tam, kde zvířeti vedou nejdůležitější krční tepny. Buvol se na chvíli vzepnul a z rány začala v tepech srdce pravidelně vystřikovat krev. Celý obřad doprovázel spontánní křik diváků a do toho byl slyšet sípot zvířete, který však již nevycházel z huby, ale z rány, kde byl naťat hrtan. Z větší vzdálenosti jsme já s Péťou drželi v rukou u oka své dlouhé objektivy a mířili jsme na ubohou oběť. Byl jsem připraven na to, že mě mohou přepadnout mdloby, protože jsem již dříve slyšel vyprávění od jiných cestovatelů, a tak jsem se snažil kontrolovat, abych se mohl soustředit na svou práci. Bohužel má tělo i přes silnou vůli nevydrželo. Cítil jsem jak se mi z hlavy odlévá velké množství krve a líce mi začínají tuhnout. Přestal jsem se soustředit na tradiční obřad a začal jsem usilovně myslet na to, abych nepozvracel místní tribunu. Sednul jsem si na zem, odvrátil hlavu od centra dění a zhluboka dýchal. Vzadu jsem slyšel jak buvol již padl na zem a jak neustávající proud krve vystřikoval jen do jednoho místa na zemi, kde se již vytvářela velká zpěněná kalužina. Asi po 10 minutách byl tuhý a to byl signál pro tři řezníky, kteří přiběhli s noži a začali stahovat kůži. Po dalších deseti minutách bylo zvíře svlečené a začalo se pracovat na porcování masa a odstranění vnitřností. Všechny tři žaludky byly naplněny k prasknutí již natrávenou trávou, která neskutečně páchla a vytvořila tak kopec vedle zpěněné krve kalužiny. Byly to jatka jak se patří. Maso se patřičně rozdalo všem příbuzným, takže i vedle mě a našeho otce přistály dvě kila masa navlečené na ratanovém pásku ještě teplé a s doznívajícími svalovými pulsy.

Takhle to šlo ještě dlouho, ale my jsme vydrželi jen první čtyři buvoly, a pak jsme se rozhodli jít domů, že nám to jako zkušenost stačilo. Přispěl k tomu ještě fakt, že poslední krávě se podařilo po zatnutí mačety do jejího krku utéct a chvíli tak pobíhala po dvorku úplně smyslů zbavená. Nakonec druhá rána dokončila trápení a vysílená kráva padla na zem.

Odcházíme. Kličkujeme po trávníku mezi useknutými hlavami ležících v kalužích krve, mezi rozsekanými střevy a rozpáranými žaludky. S ucpaným nosem procházím bez újmy na zdraví. Večer jsme se o tom všem, co jsme viděli bavili právě s Attou, která říkala, že zabíjení jí taky vadí, ale na druhou stranu Bůh stvořil zvířata proto, abychom je jedli a tudíž jejich zabíjení se nemůžeme vyhnout. Navíc jejich smrt je krátká. Večer jsme si vzali ručníky a plavky a šli se ještě umýt do jejich jediné přírodní vany, kterou tvoří místní velká řeka. Museli jsme jít trochu proti proudu, protože pod námi zrovna někdo myl svého vodního buvola po práci na poli. Voda byla kupodivu docela teplá, i když jsme se vyskytovali docela ve velké výšce.

K večeři jsme měli k rýži nachystané naše čerstvé maso, které jsme si přinesli ze zabíjačky. Moc nám nechutnalo, nebylo okořeněné a ještě dost tuhé. Vařili ho s papajou. Ta jediná s rýží se dala jíst. Dalo nám to velkou práci maso ochutnat a slušně odmítnout s velkými díky, že nám maso chutná, ale že jim ho nechceme všechno sníst ;-) Po večeři jsme ještě odešli na to stejné místo, kde se odpoledne konala porážka a kde ještě teď večer byl cítit nepříjemný pach. Naše děvčata si tam totiž nacvičovali tradiční tance, které měli v krojích předvádět při zítřejším hlavním dni oslav. My tu však již nebudeme, protože proti našemu plánu máme už dva dni zpoždění. Viděli jsme, co jsme chtěli a kmene Toraja a jejich zvyků už jsme nasyceni. Tance byly velice pomalé a zpěv se podobal zvláštnímu kvílení. Seděli jsme zas na tribuně a na druhé straně přes zapáchající chodník děvčata tancovala. Půlhodina nám stačila, protože z dnešního dne se cítíme neuvěřitelně unavení a skoro spíme. Když jsme se dobelhali domů, tak si s námi chtěla Atta ještě povídat, tak jsme se trochu překonali. Vyprávěla nám o tom, jak prožívají Vánoce, jak na tom je jejich křesťanství, nebo jiné další náboženství a o smyslu života. Bylo pro ně velkým překvapením, když jsme jim řekli, že my v žádného boha nevěříme, a naše motto je prožít život naplno bez nějakého ústředního motivu.