Tento rok nás osud zavál do poměrně majetné rodiny a tak před letištěm čekal Agnesčin snoubenec Thiahiadi  s nastartovaným autem, aby nás nejdřív 2h povozil po Jakartě a pak zaplatil velkou večeři. V podobném duchu probíhala celá naše návštěva u Agnes, až jsme si chvílemi připadali jako vyžírkové.

Ačkoli Indonésie je převážně islámská země, naše rodina byla křesťanská, a tak jsme hned druhý den naklusali do kostela (byla zrovna neděle). Budova se podobala kulturní domu, uvnitř byl velký sál s pódiem, ale žádná křesťanská výzdoba. Nedělní mši v našem pojetí nahrazovalo společné zpívání veselých písní, tleskání a mávání rukama. Text písní se ukazoval na meotaru, takže jsme se mohli také zapojit. Na pódiu byla zpěvačka, orchestr a tanečnice. Kázání připomínalo vyprávění vtipů a místo požehnání se lidé uvedli zpěvem do transu a pak padali k zemi. Nakonec jsme měli soukromou audienci a kněz se pomodlil za naši bezproblémovou cestu po Indonésii.

Pelni

Cestování s Pelni je velký zážitek a kdo to nezkusil, nepoznal Indonésii! My jsme absolvovali vskutku křest ohněm, protože z mateřské náruče pečující Agnes jsme bez vlastního jídla nastoupili na loď, která se měla na čtyři dny stát naším domovem. Ale člověk si nakonec zvykne na všechno: na smradlavou rybu k snídani, obědu i k večeři, na neustálý boj o místo k ležení, i na to, že sprcha teče jen 2h po odražení z přístavu, tj 2h denně.

Naše loď měla kapacitu 2000 pasažérů, ale ve skutečnosti nás bylo tak 5000. Byli jsme jediní běloši v ekonomické třídě, a kromě jednoho tlustého Holanďana vlastně jediní bílí na palubě. Vzhledem k tomu, že Indonézani považují bílou pleť za symbol krásy, byli jsme rázem nejkrásnější pár na palubě (obézní Holanďan nám nemohl konkurovat), a tak jsme čas od času dostali i nějaký pamlsek, který obohatil jednotvárnou lodní stravu. Ovšem popularita má i svoji odvrácenou tvář – zbylých 4998 pasažérů totiž považovalo za samozřejmé, že se jim budeme stále věnovat.

Prales

Čtyřdenní trek –jsem poprvé v deštném pralese a jsme nadšená. Najali jsme si průvodce, který mluví slušně anglicky a tak nám může leccos ukázat a vysvětlit. Kája má očička přilepená na každé palmě, liáně nebo obrovském skákajícím koníku; je těžké ho odtrhnout. Ale nedá se nic dělat - každý den musíme urazit 20km a na zádech nám sedí naši vypasení mazlíčkové. Ještě že máme trénink! Okolní příroda se fantasticky mění – nejdřív jdeme úzkou pěšinkou mezi vysokými majestátnými stromy, pak chvíli podél řeky, kde domorodci splavují rotan (ratanový nábytek). Okolo vesniček je les vykácen a na jeho místě jsou krásná rýžová políčka – obdivujeme důmyslně vymyšlené zavlažování. Čtvrtý den jdeme po loukách, ve kterých hledáme travou zarostlé megality –  sochy vysekané do kamene.