„Pracovní pomůcky dělníků jsou minimální. Nemají žádné rukavice a místo respirátorů nosí v zubech skousnutý mokrý šátek,“ popisuje těžbu v sirných dolech v kráteru sopky Kawah Ijen (2400m) cestovatel KAREL WOLF. Chudě oblečení muži, kteří často mají na nohách místo bot jen jakési „žabky“ přitom podávají neuvěřitelné sportovní výkony. Cestou do práce nejprve musejí vyšplhat do prudkého kopce, pak holýma rukama lámou síru, kterou nakládají do dvou košů spojených bambusovou tyčí. „Najednou dokáží unést na ramenou i 110 kilogramů. Za

kilo síry jim však předáci vyplácejí v přepočtu pouze čtyřicet haléřů, takže i když za den vytěží až kolem dvou set kilogramů nerostu, snadno si spočítáte za jak mizerný plat pracují.“

Do divadla se spacákem

Indonéský ostrov nabízí vedle překrásných přírodních scenérií také nebývalý kulturní zážitek v podobě tradičního stínového loutkového divadla s živým orchestrem a tanečníky Wayang Kulit. „Jako turisté jsme sledovali značně zkrácenou, hodinu a půl trvající verzi oblíbeného hinduistického eposu o princi, kterému unesou manželku. Pro místní však divadlo hraje celou noc. Diváci to mnohdy řeší tak, že se chodí podívat jen na určité pasáže hry. Protože je příběh notoricky známý, vědí, kdy přijdou na řadu líbivé akční scény,“ líčí Karel Wolf.

Na české poměry se na Jávě za poměrně malý peníz najíte i napijete. Oběd v restauraci přijde zhruba na 60 až 150 korun, pivo, kola nebo minerálka na 40 korun, káva je ještě levnější. Pozor však na víno, láhev stojí od osmi set korun nahoru. Laciná je rovněž jízda taxíkem, za ujetý kilometr si počítají pouhých pět korun. Vzhledem k tomu, že se na ostrově jezdí vlevo a prakticky tam neexistuje dopravní značení, se však může jednat o poněkud dobrodružný zážitek.

Pro Ring na cestách napsala Eva Gelatková

Sirné doly v Kawah Ijen

V dole jsme byli skoro už hodinu. Stále jsme pokašlávali od děsivých výparů. Tlačil nás čas, museli jsme brzy odejít, abychom stihli poslední transport zpět do vesnice. Začali jsme vystupovat z kráteru na hranu, když v tu chvíli nás na dlouhou dobu obklopil velký oblak sirných výparů. Na radu místního Indonésana jsme skousli šátek, který jsme měli uvázaný přes nos jako piráti, a ztěžka jsme vdechovali filtrovaný vzduch. Nepomáhalo to. Dostali jsme záchvat kašle, který neustával. V tu chvíli jsem si vzpoměl na slova mé kamarádky: "Zážitek není třeba, aby byl krásný, ale aby byl silný."

Indonésií jsme se pohybovali skoro dva měsíce. Je to dostatečná doba na to, abychom se naučili trochu konverzovat místním jazykem. Indonéština není složitý jazyk, nemá žádně časování ani skoloňování. vystačí si jen s pár zajmény, slovesy, podstatnými a přídavnými jmény. S naučením slovíček je však problém, protože jejich podobnost je s evropskými jazyky je téměř nulová.

V Banyuwangi na východním cípu Jávy jsme dostali nejlevnejší hotel za celé dva měsíce. Vstávali jsme brzy ráno ještě za tmy, abychom stihli odjet na kraj města, kde jezdila doprava ke Kawah Ijen (kawah - indonésky kráter). Místní dopravu tvoří většinou jen malé dodávky, které zastaví komukoliv, kdo na řidiče včas mávne. Trvalo nám asi tři hodiny, než jsme se přesunuli k místu, odkud vyjíždí náklaďák dvakrát denně dměrem k sirnému dolu. Ráno před šestou veze dělníky nahoru na Ijen Plateau, odkud pak se jde jen pěšky a odpledne, kdy jede vyzvednout dělníky z práce a veze je do města. Ten ranní nákladák jsme těsně minuli, tak se na nás sběhlo několik řidičů, že by nás možná za několik tisíc rupií odvezli. Dostali jsme příležitost tedy výrazně smlouvat, ale postupně, jak jsme šli s cenou dolů, tak řidiči od svých nabídek opouštěli. A pak jsme poznali proč. Když jsme dohodli cenu a vzalo nás nahoru staré bemo, tak jsme pochopili cenu transportu. Cesta na Ijen Plateau byla kamenitá a v každé zatácče byla velká díra. Několikrát jsme museli vystoupit z auta, aby průdký kopec vůbec vyjelo na jedničku, některé stoupní jsme museli jet pozpátku, aby jsme měli přední náhon vzadu. Z hodinové cesty jsme byli pekelně vytřesení.

Na parkovišti jsme se povinně zapsali do návštěvní knihy přírodní rezervace a zaplatili drobné za vstup. Ke kráteru jsme stoupali prašnou cestou a na zemi jsme pozorovali stopy bosých nohou nebo prostých pryžových pantoflích, které jsou mezi Indonésanami nejrozšířenější.