Obyvatelé jsou neustále udržováni ve strachu a nejistotě – např. i velká města velikosti Brna se na noc halí do černočerné tmy, neboť veřejné osvětlení je sice vybudováno, ale elektřina je určena jen pro vyvolené. Všichni ostatní si musí pořídit drahý čínský generátor a vyrábět si vlastní elektřinu. Palivo do generátoru, tedy benzín, je rozdělováno přídělovým systémem. Po vyčerpání kvóty na dotovaný benzín si zbytek paliva musí Barmánec koupit za astronomickou cenu na černém trhu. V autobuse je zakázáno zatahovat nainstalované záclonky, které mají chránit cestující proti ostrému slunci. Důvod? Policisté prý musí mít možnost kontrolovat chování cestujících. Porušení zákazu (tedy zatažení záclonky) se trestá několikaletým vězením pro řidiče autobusu.

Zdá se Vám to absurdní? Mě taky. Barmánci se přesto nevzdávají - potají si doma ladí rádio Svobodná Asie a sní o lepší budoucnosti. Snad se jednou také dočkají demokracie a dodržování lidských práv.

Komediantská skupina, která je ostře sledována vojenskou juntou

Pokud navštívíte Mandalay, nezapomeňte se zastavit u komediální skupiny Moustache Brother (Vousatí bratři). Dva ze členů skupiny byly v roce 1996 zatčeni za několik politicky orientovaných vtipů,  které pronesli na večírku opoziční strany NDL. Během několika málo dní byli odsouzeni na sedm let, které měli strávit v likvidačním pracovním táboře. Na základě zahraniční vlny protestů byli nakonec přeloženi do obyčejného vězení, kde si většinu svého trestu odseděli. Vtipy reagovali na běžné starosti Barmánců, jako je např.nedostatek elektřiny či korupce vládních představitelů.

Slavná stúpa Schwedagon v Yangonu v podvečerní mlze

Mezi nejznámější barmské stupy patří bezesporu překrásně upravený Shwedagon paya v Yangonu. Téměř sto metrů vysoká pozlacená kopule patří mezi dominanty města a je dobře viditelná i z letadla. Samotný komplex Schwedagon přitom obsahuje několik desítek chrámů, které dohromady tvoří podmanivý celek. Podle pověsti je zde uschováno osm vlasů Buddhy, které měl sám Buddha darovat dvou bratrům – obchodníkům, aby je opatrovali a uschovali v Barmě.

Iniciační festival s malými mníšky, kteří se chystaí vstoupit do kláštera

Slavnost Noviciace, tedy slavnostní přijímání malých chlapců do kláštera, připomíná osud Buddhy, historické postavy prince Sidharty Gautamy. Ten pocházel z bohaté královské rodiny, žil v přepychu a po mnoho let neznal co je to nemoc, stáří či chudoba. Jednoho dne se ale problémy okolního světa donesly až k němu, opustil svou manželku a syna i veškeré své bohatství a odešel z paláce hledat duševní cestu. Protože to však byl princ, odjížděl z paláce v sedle koně, bohatě nalíčen a oblečen do překrásného obleku odpovídají jeho postavení. Proto i dnes malí chlapci odjíždí od rodiny na koni, nalíčeni a oblečeni do překrásných, téměř ženských šatů a na hlavě mají korunu – symbol královského roku. Připomínají si tak odchod Sidharty Gautamy od světských tužeb a trápení k duchovní cestě.

Slavnostní průvod projde celou vesnici

První část slavnosti tvoří slavnostní průvod vesnicí. Vepředu jdou rodiče noviců, kteří nesou dary pro své syny: oblečení pro novice, misku žebračku, deštník a vějíř. Za nimi jdou krásně oblečené (prý) nejkrásnější a neprovdané ženy ve vesnici, které nesou různé obětiny. Za nimi jedou novicové – malí sedmileté kluci na koních a úplně poslední jedou malé holčičky s rodiči na povozu taženým voly. Slavnost je sice zamýšlena hlavně pro chlapce, ale aby to holčičkám nebylo líto, je i pro ně připraven slavnostní program, na jehož konci jsou jim předány první náušničky.

Iniciace malých mníšků, před vstupem do kláštera musí podstoupit oholení hlavy

Na konci celodenní slavnosti dochází k samotnému vstupu do kláštera. Tato ceremonie, která je pro cizince asi nejzajímavější, se ale neodehrává ve vesnici před zraky celého publika, ale v soukromí kláštera. Chlapci jsou žiletkou oholeny vlasy, otec ho umyje a pak je novic doslova převlečen do mnišského roucha. Sám se totiž do několika pruhů látky ještě obléci neumí. Nakonec dostane misku žebračku, do které bude nyní každé ráno dostávat jídlo od vesničanů. Od této chvíle se chlapec stává novicem a minimálně po sedm následujících dní bude žít mnišským způsobem života.

Jezero Inle je slavné kvůli svým zajímavým rybářům, kteří umí pádlovat nohama

Jezero Inle je proslavené rybáři, kteří pádlují pomocí nohy, aby ruce měly volné k lovení ryb. Základním předpokladem pro tento druh pádlování je samozřejmě bezvadná rovnováha. Loďka je úzká a sebemenší zaváhání by ji mohlo převrátit. Rybáři rovněž ochotně ukazují, jakým způsobem chytají ryby. Oblíbené je lovení ryb pomocí bambusových košů, což jsou vlastně důmyslné rybí pasti. Další možností je nahazování velké kruhové sítě. Tak či tak je jasné, že rybář opravdu potřebuje k takovému stylu rybaření obě ruce volné.

Plovoucí vesnice Inle

Na jezero Inle nevyjíždí každý den pouze rybáři či turisté. Po celé jeho ploše je totiž vystavěno několik desítek tzv. plovoucích vesnic, které jsou zcela soběstačné. Kromě obytných domů zde naleznete i obchody, školy pro děti, tržiště či chrámy. Zeleninu jako jsou brambory, hrášek, rajčata, fazole a další a další druhy si pak vesničané pěstují na svých plovoucích zahradách.

Říká se jim Žirafí ženy

Ženy kmene Padaung jsou známe jako tzv. žirafí ženy. Každá dívce jsou dle tradice od 15- ti do 25- ti let věku postupně vkládány na krk kovové obruče. Tíha kovu tlačí na hrudník a tím se jakoby opticky prodlužuje krk. Následkem jsou ochabnuté krční svaly a deformace těla. Ženy si proto ani v dospělém věku obruče nemohou sejmout, neboť by jim hrozilo zlomení vazu. Celý kovový arsenál dospělé ženy prý váží 45kg

Mniška v oblasti kolem Bagánu

V žádné jiné zemi jižní a jihovýchodní Asie jsme neviděli více mnišek – tedy příslušníků asketického života ženského pohlaví. Paradoxem je, že v této tak hluboce buddhistické zemi nikdo z dotázaných nezná Dalajlámu….

Z nákupu na ranním tržišti

Muži i ženy se běžně oblékají do tzv. lundží, což je široký, různě barevný pruh látky, který je obmotán kolem těla a důmyslně upevněn bez použití špendlíků, provázků či jakýchkoli jiných pomůcek. Existují dva základní způsoby, kterým se lundží váže: muži si dvěma rychlými pohyby vytvoří jakýsi „uzel“ uprostřed břicha. Naproti tomu ženy si zastrkávají lundží elegantněji k boku. Na první pohled proto ženské lundží vypadá stejně jako třeba zavinovací sukně.

Posezení u čaje

Takhle nějak vypadá hospoda v Barmě. Pod slovem hospoda však musíme rozumět nikoli místo, kde se nalévá alkohol, ale místo, kde se setkávají lidé, kde se klábosí, pije čaj a večer se za hluku zapnutého generátoru sleduje nějaký ten fotbalový zápas v televizi. Miniaturní plastové stolky a ještě menší židličky v nás vyvolávají asociace na dětská léta – tady ale na nich sedí dospělí a nikomu to nepřipadá divné.

Žena z kmene Shan, krojové oblečení je na vesnicích velice běžné

V okolí městečka Hsipaw žijí příslušníci kmene Shan. Ženy se oblékají do tradičního oblečení i když jdou třeba pracovat na pole. Hned nás upoutalo výrazné pruhované lundží, které bylo uvázáno nikoli do pasu jako obyčejně, ale bylo připevněnou provázkem až nad prsa. Červeným tkalounem byl pak opticky zvýrazněn útlý pas. Na boky si ženy navlékly obruče (pro obyčejný den jsou z umělé hmoty, na slavnostní den prý ze stříbra). Oblečení doplňuje krátká barevná halenka s dlouhými rukávy. Úplně nejzajímavější je však speciální pokrývka hlavy, kterou tvoří bílá látka s  barevným pruhem látky, který je ozdoben starými mincemi z minulého i předminulého století.

Při jízdě autobusem vám na zastávce nabízí mnoho žen různé věci k jídlu

Silnice v Barmě bývají rozbité a přesuny z jednoho města do druhého dlouhé. Autobus proto staví jen na několik minut, během kterých si cestující mohou maximálně dojít na WC. Občerstvení na dlouhé cestě pak zajišťují všudypřítomné prodavačky ovoce, křupek, oříšků, pití či různých smažených dobrot. Čilé obchodnice ihned po zastavení autobusu přiskočí a okénkem nabízejí cestujícím výběr ze svého zboží.

Prodavačka doutníků, které roluje přímo na ulici

Běžnou směs na barmská cigára tvoří tabák, hnědý cukr, med a šťáva z ovoce zvaného Tamarind. Ženy balí směs výše uvedených ingrediencí do speciálního zeleného listu. Konečné výrobky šikovné ruce pečlivě svazují do menších či větších balíčků, které se pak prodávají po jednotlivých balení na vesnickém trhu. Zajímavá je i výroba „filtru“ cigarety, který tvoří usušené slupky z kukuřice. Cenu za konečný výrobek snadno usmlouváte na 20 haléřů za kus.

Jedno z nejzajímavějších míst v Barmě - komplex chrámu v Baganu

Bagan patří bezesporu mezi nejkrásnější místa JV Asie. Na ploše více jak 40 km² se do dnešní doby zachovalo přes 2000 chrámů, stup a pagod nejrůznějších tvarů a velikostí. V době největšího rozkvětu, tedy v době 11-13 století, se zde nacházelo více jak dvojnásobné množství náboženských svatostánků. Pro svou ojedinělost byl původně Bagan zapsán do seznamu světového dědictví UNESCO. Kvůli necitlivé rekonstrukci vedené proti dochovaným historickým pramenům však bylo ze seznamu vyškrtnuto. Přesto je návštěva Baganu velkým zážitkem!

Typický barmský make-up, rozetřená moučka ze santálového dřeva

Ženy se líčí tradičním pudrem ze santalového dřeva. Na každém rohu se proto prodávají malé dřevěné špalíčky a speciální „třecí“ kameny, na nichž z dřevěného špalíku vyrábí pomocí vody jakési blátíčko, které si žena následně nanese na tváře a čelo. Po zaschnutí zůstávají na kůži bílé kruhy či šmouhy, které (prý) chladí a chrání před žhavým sluncem.

Typický barmský mnich s papírovým slunečníkem

Mnich patří v Barmě mezi nejváženější osoby. Je zvykem, že do kláštera vstupuje každý muž několikrát za život, i když často jen na krátkou dobu. Kolem 7-mého roku věku se malý chlapec stává novicem, seznamuje se asketickým životem a Buddhovým učením. Po několika dnech, týdnech či měsících se však většinou vrací ke své rodině. Podruhé vstupuje do kláštera již dospělý muž a stává se mnichem. V takovém případě se musí stejně jako kdysi novic podřídit přísnému životnímu rytmu a systému pravidel. Mezi jedno ze základních pravidel patří, že mnich může vlastnit pouze několik věci: mnišské roucho, misku na jídlo, deštník a vějíř.

Výroba zlatých plíšků

Věřící mohou svou víru projevovat například i tím, že nalepují na zlaté sochy či jiné náboženské symboly úzké proužky zlata. Základním předpokladem samozřejmě je, že takový proužek zlata je relativně levný a tedy dostupný pro širokou veřejnost. Při návštěvě jedné z mnoha dílen v Mandalay můžete sledovat, jak ze 12 gramů zlata po 6h tlučení vznikne 1725 zlatých plíšků.

Text a foto: Petra Bielinová a Karel Wolf (karel.wolf@centrum.cz)