Lidé v ulicích

Ihned po příjezdu do Barmy nás okouzlilo odívání mužů a krášlení žen. Ženy totiž používají téměř bezvýhradně přírodní make-up ze santalového dřeva. Malé dřevěné špalíčky se prodávají jak na ulici velkoměsta, tak na nejzapadlejším vesnickém tržišti. Mladé i starší ženy rozmělní santalovou kůru o třecí kámen, smíchají ji s vodou a vytvořeným tekutým pudrem si slabě potřou tváře. Pudr chrání pleť před ostrými slunečními paprsky a příjemně chladí. Dalším ženským doplňkem je hřeben, který je vždy po ruce. Mají ho zasunutý ve vlasech a kolem něj omotané až metr dlouhé vlasy.

Co nás překvapilo u pánů, byly sukně sarongového typu, kterým se v Barmě říká lounží. Tradice je tak silná, že se lounží nosí i na úřadech. V učebnicích pro základní školy jsou krásné názorné obrázky typických barmských rodin s otcem v loundží a podobně jsou zobrazeny i na velkých reklamních billboardech. Jelikož se v Barmě šortky nenosí, je vhodné aby si každý turista, který se nechce potit v dlouhých kalhotech, alespoň jedno loundží zakoupil. Velikost je univerzální a dva dolary na nákup stačí.

Pouliční život ve městě

Do Barmy jsme se dostali letecky z Bangladéše a ihned první den v Yangonu nám oči těkaly po zajímavostech nové země. Místí lidé večer nevysedávají po hospodách jako u nás v Česku, ale po čajovnách. Každá taková putyka má na chodníku rozestavěné nizoučké stolky a židličky, na kterých lidé klábosí s kolenama pod bradou. Během dne, kdy jsou místa prázdná, připomínají čínský plastový nábytek stolky pro mateřské školky.

Když se řekne rikša, tak si většina představí indického cyklistu, jak se opírá do pedálů své tříkolky se stříškou proti slunci nebo monzunovému dešti. V Barmě však je tříkolka stavěná jinak. K běžnému bicyklu je navařená postranní sajdkára, snad aby se řidič během jízdy nenudil a mohl volně konverzovat se svým zákazníkem. Bohužel takovýto způsob dopravy je mnohem pomalejší než ten indický.

Oproti Thajsku či jiným asijským zemím bude cestovatel mile překvapen skutečností, že v Barmě se nežebrá ani nekřičí na turisty ve stylu: "Dej mi dolar" či "Kup si ode mě suvenýr". Zdá se, že právě systém komunistické solidarity zde funguje velmi dobře, a tak nemají rodiče velké problémy s financováním početné rodiny.

Komunistická represe

Komunismus v Barmě je stějně silný jako byl u nás před léty. Všichni se bojí otevřeně mluvit o politice, svoboda slova neexistuje, televize, rozhlas a noviny jsou kontrolovány vládní cenzurou. Když jsme zkusili nakousnout v přítmí ulice rozhovor s místním rikšákem, co si myslí o politice, stroze nás odbyl slovy: "Já tomu nerozumím a nechci se o tom bavit." O pár dní později jsme zase narazili na muže ve středních letech, který měl perfektní angličtinu. Na konci krátké diskuze se nám smutně svěřil, že na nás žárlí, jak můžeme bezproblémově cestovat.

Proti komunistické straně stojí v současnosti téměř bezbranná NLD (Národní liga za demokracii). Její hlavní řečník Aung San Su Tij, nositelka nobelovy ceny za mír, je však dlouhodobě v domácím vězení. Ostatní členové strany jsou stále sledovaní tajnou policií MI (Millitary Intelligance; obdoba STB či KGB), která čeká na nějakou chybu. Za jakýkoli přestupek je pak odsoudí k mnoha letům do vězení. Např. na přelomu roku 2005 a 2006 se stalo, že člen NLD Mr. MacDonald byl odsouzen k 30ti letům vězení za neoprávněné držení dolarové měny bez udělené licence.

Jediným spojovacím článkem a nadějí pro místní opoziční stranu jsou každodenní rozhlasové relace na vlnách BBC, RFA (Radio Free Asia) či VOA (Voice of America), kde vysílají barmští zpravodajové ze zahraničí.

Internet nebo pohlednice?

Kvůli komunistické vládě a pomalému ekonomickému rozvoji státu se internet teprve začíná nabízet běžným lidem. Internetových kaváren je pomálu, často je spojení drahé a pomalé a co navíc, mnoho webových stránek je zablokovaných vládním poskytovatelem. Mnohokrát jsme se ke svým emailovým schránkám ani nedostali a museli jsme posílat emailové zprávy přes outlook našeho hotelu. Mnohem romantičtější i levnější způsob je stále posílání pohlednic, kam stačí nalepit jen 40ti čatová známka v hodnotě 1 Kč.

Text a foto: Karel Wolf (karel.wolf@centrum.cz)