Těžba drahého kovu přivedla do vysokých hor mnoho dobrodruhů ze zámoří. Španělé na těžbě stříbra jistě zbohatli, nicméně místní indiáni vykupovali drahý kov svými životy. Říká se, že z vytěženého stříbra bychom mohli postavit most vedoucí z Potosí až do Evropy. Není divu, že v roce 1645 mělo Potosí více obyvatel než kterékoli tehdejší velké město Evropy. V 18. století bylo dokonce považováno za největší a nejlépe prosperující město Latinské Ameriky. Jakmile stříbrná žíla vyschla, začalo hornické město chátrat. Přesto i dnes obdivují návštěvníci města zachovalou koloniální architekturu, muzea, měšťanské domy s dřevěnými balkony a bohatě zdobené kostely.

Naše cesta vede přímo do nitra samotné hory Cerro Rico, která ukrývá tenčící se zásoby cínu, olova, zinku a mědi. Bolivijští horníci dobývají drahé kovy stejně primitivním způsobem, jako kdysi jejich prapředci za doby španělské kolonizace. Pracovní náčiní tvoří krumpáč, kladivo, lopata, vědro, kolečko, karbidová lampa a jsou-li peníze, tak i dynamit. Tajemná hora Cerro Rico, která se tyčí nad Potosím, je provrtána skrz na skrz několika tisíci chodbami a my se pomalu noříme do jedné z nich. Procházíme úzkými a nízkými uličkami a pomocí provazových žebříků klesáme stále níž a níž do nitra hory. Teplota stoupá a vzduch houstne.

Horníci pracují deset i více hodin denně. Místo svačiny si nosí do práce hrst sušených listů koky. Žvýkání této návykové látky jim pomáhá zahnat únavu, hlad i bolest. Vzhledem k tíživým pracovním podmínkám se horníci nedožívají více než 40 let. Život jim nebere samotná fyzická námaha, ale spíše všudypřítomné acetylenové výpary, azbestový a křemičitý prach a podzemní plyny. Po deseti letech práce se s železnou pravidelností dostaví smrt způsobená silikózou plic. Přesto se tato smrtonosná dřina dědí z otce na syna. Nezbývá než doufat, že s pomocí hornického boha – ďábelského strýčka Tia, se dnešního dne žádné neštěstí nepřihodí.

INFO BOX:

• Hlavní město:  La Paz (sídlo vlády) a Sucre (sídlo nejvyššího soudu)
• Měna (přepočteno na kč):  boliviano, 10 boliviánů=27 Kč
• Jak se tam dostat: nejlevnější je letět do Argentiny nebo Peru a dojet po zemi. Přímý let Praha – La Paz cca 31 200 Kč (Praha-Buenos Aires 19 400 Kč, Praha – Lima 17 800 Kč)
• Ubytování (od kolika a za jakých podmínek):  skromné – jiné ani není – stojí mezi 20-40 Bs pro dvě osoby.

Text: Petra Bielinová, foto: Karel Wolf

Bolívie - Potosí, hornické město

Potosí je podle mě nejkrásnější město Bolívie. Krásné domy, upravené uličky, spousta studentů, levný internet, příjemní lidé.

Snad nejvíc se mi líbilo náměstí s kašnou a lavičkami, proseděli jsme na něm několik hodin. Jen tak jsme odpočívali na sluníčku a pozorovali okolní indiánky, jak prodávají zmrzlinu a jiné pochutiny. Těžko říct, proč je pohled na bolivijské ženy tak úchvatný. Nejsou nijak mimořádně krásné, alespoň ne podle evropských měřítek. Spíše naopak-drtivá většina i mladých žen je tlustá a neforemná, tlusté nožky čouhají z bohatých naducaných sukní. Ale z těch vrásčitých tváří vyzařuje zvláštní hrdost, sounáležitost s ostatními. Bolívijci jsou velmi hodní lidé, ale zároveň nevtíraví, nesnaží se za každou cenu prodat něco turistovi. Dvojí ceny neexistují-každému měří stejně. Z těchto důvodů je smlouvání téměř zanedbatelné-pokud však nakupujete větší zboží, máte šanci na určitou slevu.

Potosí je mezi turisty známé exkurzemi za horníky. Dle našeho průvodce Lonely Planet má být zítra speciální den-svátek Pachamama. Obcházíme cestovky a snažíme se získat nějaké informace. Moc nadějí na speciální program nám nedávají. Musíme se rozhodnout, zda jít na prohlídku dnes (pátek) a vidět relativně více horníků, a nebo to risknout a spolehnout se na to, že se přeci jen něco speciálního bude zítra dít. Nakonec jsme vsadili na sobotu.

Dostavily se také první problémy s nadmořskou výškou, únava a především ukrutná bolest hlavy. Tu jsme řešili obyčejnými prášky na bolest hlavy. Jakmile jsme si v lékárně zakoupili speciální přípravek na výškovou nemoc, tak naše problémy ustaly a po zbytek pobytu jsme je nepotřebovali. Další možností je prý žvýkání koky - ne že bychom to nezkoušeli, ale nemělo to kýžený efekt.

Bolívie - Cerro Rico

Na devátou hodinu ráno máme zamluvený výlet do štol Cerro Rico za horníky. Zaplatili jsme 60 Bs (240Kč) za osobu a máme slíbený čtyřhodinový výlet.

V taxe nebyly zahrnuty dárky pro horníky. A tak znovu vytahujeme peněženku a nakupujeme předměty denní potřeby - pytel koky, dynamit, rozbušku, cigarety, 96% alkohol. Po cestě ke štole jsme dostali věci na převlečení (kabát, helmu, holinky) a svítilnu. Jak stoupáme, dýchá se nám čím dál tím hůř. Horníci však musí v nadmořské výšce téměř 5km ještě navíc tvrdě pracovat! Vypadá to, jako by se tu zastavil čas. Místo výtahů jen provazové žebříky, místo sbíječek jen majzlík a kladivo či výjimečně dynamit, místo bezpečnostních předpisů jen uctívání místního boha "El Tío". "Strýček" má zajistit především bezpečnost a plodnost (jak horníků, tak především hory samotné) - snad proto je zobrazován se ztopořeným penisem. Dělníci pracují každý na své triko, žádná koordinace či spolupráce, maximálně snad mezi rodinnými příslušníky. Jejich plat se odvíjí od vytěžené horniny, nikoli od odpracovaných hodin.

Najít zde horníka staršího 40 let je zázrak - umírají totiž velmi mladí na nemoci způsobené těžkými pracovními podmínkami. Jediným bezpečnostním předpisem je, že pokud horník hodlá odpálit nálož dynamitu, upozorní ostatní dělníky domluveným signálem, který tluče do skály. Horníci zde pracují 8-10hodin denně, bez jídla a pití. Jediné, co jim dodává sílu či spíše otupuje únavu a bolest, je žvýkání sušených kokových listů. Každý horník denně spotřebuje pěknou hromádku! Ženy mají do dolů vstup zakázán (samozřejmě kromě turistů), protože by prý přinesly neštěstí. Jejich práce se odehrává tedy na povrchu - přebírají vykutanou hlušinu a rozbíjí kameny, ve kterých by snad přeci jen mohl být ukryt nějaký poklad.