Same same, but different

Už od Thajska nás pronásleduje tento slogan vytištěný na tričku každého druhého turisty. Teprve v Číně jsem však pochopila jeho smysl. Na první pohled se totiž Čína hodně podobá Evropě: na ulicích je veřejné osvětlení, dálnici krášlí vysázené okrasné stromy a květiny, obchody jsou plné vakuovaných potravin. Stačí však navštívit veřejné záchodky a hned vidíte, že civilizace sem ještě tak úplně nezavítala.

Jazyková bariéra

Absolutní absence angličtiny mi připomněla Bangladéš. Na rozdíl od Bangladéše tady v Číně o nás bílé nikdo nejeví nejmenší zájem. Pokud jsme se v Bangladéši na někoho obrátili s otázkou či žádostí, chtěl nám poradit. Nerozuměl, ale snažil se sehnat někoho, kdo by mu otázku přeložil. Pokud neznal odpověď svolal kolemjdoucí muslimy a rokovali o tom, jak nám pomoci. Pokud se však zeptáte na cestu Číňana, tak jen zakroutí hlavou a jde dál. A vy se můžete jen dohadovat, co asi měl na mysli. Nerozumím? Nemluvím anglicky? Nevím? Ne? A nebo neotravuj mě? Dříve či později začne každému cestovateli, který nemluví čínsky, přibývat jedna veselá historka za druhou. Nejvíce nedorozumění vzniká u okénka pokladny na autobusovém nádraží. Chtěli jsme např. koupit lístky na zítřek do Baoshanu. Paní v pokladně vrtí nesouhlasně hlavou. Co to asi tak znamená? Že nejsou? Že se neprodávají předem? Že je musíme koupit až zítra? Že autobus zítra nejede? Postupně se snažíme za pomoci znakové řeči prověřit všechny varianty. Tak co, uhodli jste? Samozřejmě, "D" je správně! Do Baoshánu jezdí autobus jen každý druhý den a nikoli každý den.

Bankovní služby

Další problémy nastávají v bance. Podle nápisů se dají banky poznat jen ve velkých městech, v těch menších se poznají podle mříží na dveřích. Jakmile vstoupíme dovnitř, tak se k nám hned obrací ostraha banky. Bohužel nám neukazuje na směnárnu. Naopak. Podává nám malý lístek zalepený v izolepě. Již při prvním letmém pohledu na lístek je nám jasné, že obsahuje špatnou informaci, protože končí slovy "bye bye". Použitá angličtina je dost kuriózní, ale v kostce je tam popsán návod, jak jít do jiné banky, kde prý peníze mění. Na křižovatce po 300 m chůze uvidíme "krásnou budovu" a tam v druhém patře je to co hledáme. Zklamaně vycházíme ven a jdeme dál podle návodu. Na křižovatce žádnou krásnou budovu nevidíme, všechny jsou vykachličkované jako na záchodě. V Jinghongu jsme chtěli využít bankovní službu cash advance. Jezdíme na kole od jedné banky ke druhé a snažíme se získat z karty Visa Electron dolary. Marně, samozřejmě. A to jsme postupně objeli snad všechny banky a všechny jejich pobočky ve městě! Bez kola si to vůbec nedovedu představit. Většinou obsluha neuměla ani slovo anglicky. Myslím, že někteří vůbec nechápali, co vlastně chceme. Snažili jsme se jim to vysvětlit doslova "po lopatě". Ukazovali jsme jim naši platební kartu a říkali tou nejjednodušší angličtinou: "Chceme dolary". Otázky typu: "Je možné u vás použít službu cash advance?" se totiž ukázaly jako naprosto nevhodné vzhledem k dokonale čínskému personálu. Pouze v poslední pobočce "Bank of China" jsme nalezli jednu paní, která uměla trochu anglicky a chápala náš problém. Službu cash advance však banka neposkytuje. Paní za přepážkou nám poradila, ať si vybereme z bankomatu yuany a s potvrzením o výběru pak přijdeme za ní k okénku. Ona nám pak promění yuany na dolary. Řešení je to bylo dosti krkolomné, zvláště když potřebujeme 1000 dolarů, tj. 8000 yuanů a maximální možný výběr z automatu je 2000 yaunů. Celá transakce nakonec ale ztroskotala na tom, že bankomat byl špatně naprogramován. Ačkoli uvnitř byl papír na vydání účtenky, tak kdykoli jsme dovnitř vložili naši kartu, tak se na displeji objevila hláška: "Bankomat po přechodnou dobu nevydává účtenky". No a bez účtenky by nám Číňani nevyměnili yuany zpět na dolary! Je to prostě další komunistická habaďůra!

Posunková řeč

Snažili jsme se koupit v lékárně špunty do uší, ale marně. Nedokázali jsme prodavačkám dostatečně vysvětlit, co vlastně chceme. Nejdřív Karel několikrát za sebou ukazoval, že chce něco, co se strká do uší. Paní prodavačka se usmála - a přinesla kapky. Odmítli jsme a znovu ukazujeme posunkovou řečí špunty, ale dostali jsme další kapky. Zkoušíme to jinak a to pomocí přirovnání. Karel si zakrývá oči dlaněmi - teď nevidím. Zacpává si nos - teď necítím. Zakrývá si uši - teď neslyším a TO chci! Teď už se nesmějí jen prodavačky, ale i já. Tyhle posunky bych asi také nepochopila a jen bych si pomyslela, že ten chudák cizinec má nějak moc problémů. Prodavačky také nepochopily a tak zkoušíme vedlejší lékárnu. Zkoušíme nejdřív simulovat špunty. Paní magistra samozřejmě nese kapky a pak ještě jiné. My kroutíme hlavou, že kapky nechceme a kreslíme na papír špunty a uši. Paní se směje: "Už vím!". Vede nás k vedlejšímu pultu a vyndává bylinkový čaj! Vzdáváme to, špunty nebudou. Nakonec je tak moc zase nepotřebujeme, snad nebudeme pokaždé bydlet vedle karaoke baru. Jenže co budeme dělat, až třeba budeme mít průjem? To si asi budeme muset sednou na zem na bobek a se slovy "prrrrrrrr" naznačovat naše problémy.

Čínské záchodky

Už jsme viděli v Asii různé pojetí veřejných záchodků, ale ty čínské patří k těm nejkurióznějším. Nestaví totiž jednotlivé kadibudky, jako všude jinde na světě. V jedné místnosti je postaveno dlouhé doryto, u kterého sedí všichni zájemci v řadě jako slepice na hřadě. Každý kdo vstoupí na záchod má proto dokonalý přehled o tom, kdo má jakou stolici. Pouze na některých místech jsou naznačené jednotlivé komůrky půlmetrovou zídkou. Souseda tedy nevidíte se vším všudy, ale jen jeho soustředící se obličej. O splachování si můžete nechat jen zdát. Jen zcela výjimečně jsou nashromážděné exkrementy spláchnuty hadicí a tak se každý snaží zkrátit pobyt na WC na minimální časový úsek.

Absence soukromí

Další čínskou specialitou je to, že se při check-in v hotelu nepředává klíč od pokoje. V hotelu je zaměstnán klíčník, který na požádání odemyká pokoje. Prý se tak hotely chrání, aby jim nepořádní hosté neztráceli klíče. Pokud nám někde klíč k dispozici dali, byla na něj téměř vždy poměrně vysoká peněžní záloha, která se vracela při odhlašování pokoje. Už tohle je samo o sobě nepříjemné, ale co se nám stalo v jednom hotelu v Jinghongu, to už byl vrchol čínské vlezlosti. Co se stalo? Vrátili jsme se do hotelu asi ve 22h. Já už jsem chtěla zůstat, ale Karel šel ještě asi na dvě hodiny na internet. Zamkl mě v pokoji a vzal si klíč s tím, že kdybych usnula, tak si odemkne. Kvůli tomu jsem se ale nemohla zajistit zástrčkou zevnitř. Vykoupala jsem se a vlezla do postele. Nejednou slyším chrastit zámek. Je mi to divné. Že by se Karel vrátil tak brzy? Instinktivně si přitáhnu peřinu ke krku. Ale kdepak! Byl to náš pan domácí. Asi přišel zkontrolovat, jestli je někdo v pokoji, když se tam svítí! Že by mohl třeba zaklepat a zeptat se přes dveře, to jej samozřejmě vůbec nenapadlo!

Kuřáci - metla lidstva!

Číňani strašně moc kouří. A nejraději kouří v uzavřených prostorech, jako je internetová kavárna (doupě) či autobus. I jeden smraďoch s cigaretou nám dokáže několikahodinovou cestu v autobuse hodně znepříjemnit (kouří vždy minimálně řidič), ale celá kupa smraďochů, to je fakt hrůza. Divné je, že na ulicích kuřáky prakticky nevidíme. Když autobus zastaví na záchod nebo na občerstvení, tak si venku nezapálí, ale počkají, až si hezky sednou na pohodlné sedadlo do autobusu :-( Když jim říkáme a ukazujeme, že nám kouř vadí, že nás z kouře bolí hlava, že pak kašleme, ukazujeme, že to tu smrdí ... všechno marný. Kouří si dál a my trpíme u otevřeného okénka.

Jsem řidič autobusu, a kdo je víc?

Postupně nám přibývají i další autobusové historky. Když jsme jeli z Zuogongu do Markamu, tak jsme si nemohli koupit lístek na autobus u pokladny, protože v Zuogongu žádná nebyla. Autobus jsme prostě stopli na silnici. Batohy jsme měli dle pokynu řidiče uvnitř autobusu. Když jsme se blížili k policejní kontrole, tak nás začal výběrčí jízdného nutit, abychom si svoje patnáctikilové batohy vzali na klín. Prý je totiž zakázáno přepravovat zavazadla na podlaze autobusu! Pokud na to policie přijde, tak dostane řidič autobusu vysokou pokutu. Když jsme se po šesti hodinách jízdy konečně blížili k Markamu, tak najednou autobus těsně před vesnicí zastavil. Řidič autobusu nás začal nutit, abychom vystoupili. Prý nemáme koupený lístek a když to bude někdo kontrolovat, tak bude mít řidič autobusu problémy. My jsme se ale jen tak vyhodit nedali. Lístek sice nemáme, ale zaplatili jsme jízdné, tak proč bychom měli vystupovat tady uprostřed ničeho a navíc v deset hodin večer? Nevystoupili jsme a nikdo nic nekontroloval. Jiná příhoda se nám stala při jízdě z Dálí do Fudongu. Tentokrát jsme si lístek koupili, ale hned po výjezdu z nádraží začal řidič vybírat další extra peníze. Důvod byl opět dost kuriózní. Snažil se totiž vybrat peníze na dálniční mýtné. Rozhodl se, že pojede po jiné cestě, která je lepší. A my, cestující, jsme se měli složit na dálniční poplatek! Jsme v Číně už tři týdny a jeden máme ještě před sebou. Ačkoli je Čína poměrně rozvinutá země, cestování bez čínštiny není snadné. Kvůli speciálním čínským znakům se nedokážeme zorientovat ve městě sami. Mapy jsou samozřejmě také v čínštině. Nezbývá nám, než se stále někoho na něco ptát. Narážíme ale na lhostejnost a nepochopení. Na angličtinu jsme už rezignovali a mluvíme na Číňany jenom česky. Za pomoci vydatné řeči těla bojujeme každý den o uspokojení základních lidských potřeb: spát, jíst a někam jet. Po pravdě řečeno, už se těším zpátky do Laosu. A co vy?

Text: Petra Bielinová, petra.bielinova@gmail.com