Korupční prostředí vytvořené celníky jakoby snad ani nikomu nevadilo. Mnozí cestovatelé informace o poplatcích berou jako fakt, se kterým je nutné se smířit. Poslušně si předem připravují malé dolarové bankovky, jen aby se nedostali na hranicích do úzkých a dychtivě informují další cestovatele, které potkávají v protisměru. Jak nám řekla jedna Japonka - mají to prostě v povaze. "Je-li možné problém vyřešit penězi, (Japonec) vždy zaplatí". My ale nejsme Japonci, a tak jsme k hranicím vyrazili s pevným přesvědčením nezaplatit nic.

Kambodžané vyjednávají
Všichni turisté platí, tak proč bychom neměli platit my? Protože se nám nechce. To je ten hlavní důvod. Rozhodli jsme se na celníky dělat bububu, jako že jsme novináři a když od nás budou vyžadovat úplatek, tak si je vyfotíme a postaráme se o to, aby přišli o místo. V autobuse na hranice jsme jeli s jedním mladým Kambodžanem, který uměl anglicky. Zasvětili jsme jej do naší hry s celníky a poprosili ho, aby nám případně překládal.

Na nějaké bububu v Kambodži ale vůbec nedošlo. Částečně proto, že náš mladý překladatel celníky postrašil sám od sebe, aniž bychom mu museli říkat. Dostali jsme razítka a když nám celník podával pasy, tak si řekl o dolar od každého (nikoli o dva). My jsme si pasy vzali, v klidu mu řekli, že jsme platili za vízum dvacet dolarů, vízum máme platné a nic dalšího platit nebudeme. Tím bojování o "service fee" skončilo - vlastně bez boje. Nakonec, výstupní razítko jsme ani tak moc nepotřebovali a pokud by nám jej zdarma nedali, tak bychom prostě odjeli bez něj.

V Laosu se nediskutuje
Horší postavení jsme měli na laoské hranici. Laoské vízum totiž platí dva měsíce během kterých musíme oficiálně vstoupit do země. Vstupní razítko udává, od kdy běží třicet legálních dnů v Laosu a proto jej opravdu potřebujeme. Za dřevěným pultíkem seděl pupkatý zamračený Laosan. Hned na počátku nám sdělil, že razítko stojí dva dolary. My jsme řekli že to je v pořádku a on nám narazil jeden pas. Než začal pracovat na druhém pasu, tak chtěl zaplatit za ten první. Bohužel jsme v této fázi nedrželi jazyk za zuby a hned jsme mu odvětili, že za razítko nic platit nebudeme, protože jsme novináři atd ... viz výše. Jenže na něj tohle bububu vůbec nezabralo, právě naopak. Hned si sbalil svoje razítka do šuplíku, otočil klíčkem a vypadalo to, že odejde pryč. O ceně razítka nevyjednával, nic neslevil a bez peněz se odmítal s námi bavit - a hlavně odmítal pracovat. Nakonec jsme zaplatit museli, ale protože s námi nejednal fér, tak my s ním také ne. Jakmile narazil druhý pas, dostal poloviční sazbu (dolar na osobu). On se však nechtěl nechat odbýt a zamknul můj pas do šuplíku k jeho razítkům. Asi doufal, že ještě něco přihodíme, ale to se spletl. Naléhala jsem na něj tak dlouho, až pas zase vyndal ze šuplíku a znechuceně jej hodil na pultík. "Welcome in Laos!", říkám si.

Jak na to
Jediný způsob, jak na zkorumpované úředníky vyzrát, je být ještě větší lhář než oni. Jakmile chtějí zaplatit, tak peníze s širokým úsměvem přislíbit. Nechat si narazit pas (případně vícero pasů - platíme přeci dohromady) a pak si pasy vzít, jakože si chcete prohlédnout razítka apod. Druhý z dvojice může mezitím jakoby "hledat peníze". A pak samozřejmě nezaplatit nic, protože jakmile máte pas v rukou, je vyhráno!

Text: Petra Bielinová, petra.bielinova@gmail.com