Národní park Chitwan se nachází na hranicích s Indií zhruba uprostřed
území Nepálu mezi Káthmándú a Pokharou. Z obou měst je lehce dostupný
autobusovou dopravou, přestože se vždy jedná o celodenní výlet. Z
výchozího městečka Tadi Bazaar je to do Sauruhy ještě několik prašných
kilometrů, přes které turisty rádi a zdarma převezou všudypřítomní
náháněči hotelovým džípem.
Dvoudenní trek džunglí
Procházka lesem je vždycky sázka do loterie. Zaplatili jsme si průvodce
(400 rupek na osobu a den), denní vstupné do parku 500 rupek na osobu a
další vedlejší výdaje jako je doprava a ubytování pro nás i naše
průvodce, ale jistotu, že nějaké divoké zvíře opravdu uvidíme jsme
samozřejmě neměli. Abychom zvýšili své šance na nosorožce a tygra
bengálského, vyrazili jsme do džungle na dva dny.
Jeden turista - dva průvodci
Z bezpečnostních důvodů musí mít každá i jednočlenná skupinka turistů
dva průvodce. Jeden z nich, tzv. senior, má licenci k poskytování
průvodcovských služeb. To znamená, že absolvoval kurz vypsaný vládou a
uspěl při zkouškách mezi ostatními zájemci. Druhý průvodce je tzv.
junior, nemá licenci a teprve se učí jak být dobrým průvodcem. V našem
případě dělal druhého průvodce zahradník našeho hotelu. Byl spíš do
počtu a pochybuji velice, že by ve vypjaté situaci dokázal nějak
zakročit.
Oba dva naši průvodci byli "vyzbrojeni" dřevěnou holí. Před tím, než
jsme se vnořili do hustého podrostu se nám a zahradníkovi dostalo
poučení, že v případě, že na nás zaútočí nosorožec, máme vylézt na
strom. Pokud tam zrovna žádný strom nebude, tak máme utíkat cik cak. S
tímto ponaučením, které, jak jsme měli brzy poznat, je v praxi téměř
neuskutečnitelné, jsme se vnořili do lesa.
Romantika uprostřed džungle
První den začal opravdu dobrodružně. Na úzké vydlabané kánoi jsme
přepluli řeku, která tvoří přirozenou hranici národního parku. Ještě v
mlze jsme se vnořili do hlubin chitwanského pralesa, kde slunce těsně
po východu slunce vytvářelo na mlhou zmáčených listech skvělé barvy. Ze
stromů splývaly liány a stékaly kapky vysrážené rosy a my se cítili
jako v ráji.
Po chvíli jsme narazili na první zvíře. Asi deset metrů od nás se
zastavil malý štěkající jelínek (barking deer). Několik minut nás
pozoroval a pak s legračními zvuky v pozadí odhopkal pryč. Mával na nás
bílým ocasem a vydával zvuky podobné kašlání, štěkání a chechtání
zároveň.
Pokračovali jsme dál a najednou nad námi slyšíme šustění větví a listů.
Hnědí opičáci s krátkým ocasem patřili k jednomu ze dvou druhů opic
žijících v parku. Jednalo se o makaky rhesus (Macaca mulatta), které
jsme už na své cestě Asií viděli několikrát. Poprvé jsme je ale mohli
pomocí dobrého dalekoledu pozorovat opravdu zblízka a přitom v
přirozeném prostředí.
Vyšli jsme na malou mýtinku uprostřed pralesa. Na osamoceném stromě
sedělo velké hejno čápů - openbill stork (Anastomus oscitans). Začali
jsme z batohu vytahovat teleobjektiv a zcela automaticky se přibližovat
co nejblíže k objektu našeho zájmu. Po chvíli čápy odlétli a průvodce
opět vykročil kupředu. Udělal však jen dva kroky a hned se k nám
otočil. Ve tváři měl vepsáno vzrušení i obavy - asi šest či sedm metrů
před námi stál nosorožec.
Nosorožec - krásný i nebezpečný zároveň
Zahlédli jsme vlastně jen hřbet tohoto obrovského zvířete. V podstatě
jsme jen tušili jeho opravdové rozměry. Ale byl tady a byl opravdu
velmi velký. Šedivý tank před námi zajel do hustého lesa. Průvodce se k
nám otočil, podal nám ruku a gratuloval, jaké jsme měli štěstí. Na to
jsme se vydali stopovat nosorožce.
Ještě než jsme vešli do lesa začal náš průvodce zpřesňovat bezpečnostní
opatření. Ukázal nám na velmi široký strom s rozvětvenými deskovitými
kořeny a poradil, že nejlepší je se před nosorožcem schovat za takový
strom a v podstatě se s ním honit dokolečka kolem kmenu. Našemu
pomocnému průvodci začal vysvětlovat, že v případě útoku nosorožce má
mlátit klackem o zem nebo o strom a křičet - to většinou nosorožce
poplaší a odradí od dalšího útoku. Zdálo se, že zahradník má stejný
strach jako my a že na jeho pomoc se spolehnout nemůžeme.
Dál už šlo všechno velmi rychle. Nosorožec popošel o pár metrů do lesa
a my se plížili za ním. Viděli jsme už jen jeho nohy a velký šedivý
stín, ale i tak nás jeho přítomnost vzrušovala a lákala. Nosorožec o
pár metrů ustoupil a my šli opět za ním. Najednou ale něco zapraskalo a
náš průvodce se bleskurychle zvedl a dával znamení k útěku. Začala jsem
bezhlavě utíkat za pomocným průvodcem. Žádný cik cak a také žádné
vyhlížení vhodného stromu, na který by se dalo vylézt. Na to prostě
nebyly myšlenky. Než jsem doběhla k doporučenému širokému stromu, tak
jsem upadla. Viděla jsem jen, jak se pomocný průvodce vzdaluje a já
zůstávám s útočícím nosorožcem zcela sama.
Můj partner zůstal s naším hlavním průvodce o kousek pozadu. Jak jsem
se později dozvěděla, tak při útěku také upadl. Navíc měl na zádech
poměrně těžký batoh a měl problémy rychle vstát. Naštěstí náš zkušený
průvodce se k němu vrátil, začal křičet a mlátit klackem o zem a
stromy. Nosorožec se polekal a v dalším útoku již nepokračoval, což
bylo naše jediné štěstí.
Lze utéct před nosorožcem?
Poznali jsme na vlastní kůži, že před nosorožcem, který zaútočí,
prakticky nelze utéct a o nějakém šplhání na strom nelze vůbec mluvit.
Většina stromů v lese nemá žádné vhodné větve, po kterých by se dalo
vylézt. Nosorožec je navíc velmi velký a když si stoupne na zadní nohy
dosáhne až deset metrů vysoko. Nešťastníka stáhne silnými čelistmi za
nohu dolů a rozšlape nebo nabere na roh. Naděje, že bych před
nosorožcem utekla je rovněž nulová. Přes svou mohutnost dokáže
nosorožec běžet rychlostí až 40 km v hodině. Na rozdíl od nás se navíc
nemusí vyhýbat keřům nebo trní. Jako tank si razí cestu kupředu. Smrt
průvodce pod nohama nebo rohem nosorožce není v Chitwanu nijak
neobvyklá věc a jen v posledních pěti letech takto zahynuli tři
průvodci. Smrt turisty není potvrzená, ale vážné poranění opět není
výjimkou. S nosorožcem je lepší si nezahrávat.
Nosorožec bezpečně a zblízka
Po ranní vyhrocené příhodě s nosorožcem jsme již nic dalšího, co by se
mohlo tomuto zážitku vyrovnat, neprožili. Po velkých cestách jsme
procházeli parkem od jednoho jezera ke druhému a trávili hodiny
pozorováním prázdné krajiny na strážní věži. Měli jsme trochu smůlu v
tom smyslu, že zrovna docházelo k oranizovanému mýcení vysoké trávy,
aby turisté měli v budoucnosti ze strážní věže lepší výhled. Na
vysekaném místě vyroste za pár týdnů nová mladá tráva, kterou nosorožci
a další zvířata vyhledávají. Nepálská vláda za tímto účelem najímá
místní obyvatele, kteří za mzdu 150 rupií denně kosí trávu u
vyhlídkových stanovišť. Samozřejmě že v takovýto den se k jezeru
nepřijde zchladit žádný nosorožec, kterého bychom si mohli snadno
vyfotografovat.
Přesto jsme si ale nakonec nosorožce podrobně prohlédli a vyfotili a to
jen pár desítek metrů od vesničky Bankatta. Zrovna, když jsme se
chystali nastoupit do lokálního autobusu, tak vylezl z lesa a stál na
sluníčku čelem k nám. Věnoval se spásání lákavě zelených lístečků.
Přestože o naší přítomnosti dobře věděl, zapózoval naším objektivům asi
pět minut. Když jsme se pokusili přiblížit blíže než na dvacet metrů,
otočil se a jako velký šedý opancéřovaný tank zaplul do lesa. Poučeni z
ranního zážitku jsme ho už nechali jít. Také má právo na své soukromí.
Text: Petra Bielinová (petra.bielinova@gmail.com)
|