Národní park Chitwan se nachází na hranicích s Indií zhruba uprostřed území Nepálu mezi Káthmándú a Pokharou. Z obou měst je lehce dostupný autobusovou dopravou, přestože se vždy jedná o celodenní výlet. Z výchozího městečka Tadi Bazaar je to do Sauruhy ještě několik prašných kilometrů, přes které turisty rádi a zdarma převezou všudypřítomní náháněči hotelovým džípem.

Dvoudenní trek džunglí

Procházka lesem je vždycky sázka do loterie. Zaplatili jsme si průvodce (400 rupek na osobu a den), denní vstupné do parku 500 rupek na osobu a další vedlejší výdaje jako je doprava a ubytování pro nás i naše průvodce, ale jistotu, že nějaké divoké zvíře opravdu uvidíme jsme samozřejmě neměli. Abychom zvýšili své šance na nosorožce a tygra bengálského, vyrazili jsme do džungle na dva dny.

Jeden turista - dva průvodci

Z bezpečnostních důvodů musí mít každá i jednočlenná skupinka turistů dva průvodce. Jeden z nich, tzv. senior, má licenci k poskytování průvodcovských služeb. To znamená, že absolvoval kurz vypsaný vládou a uspěl při zkouškách mezi ostatními zájemci. Druhý průvodce je tzv. junior, nemá licenci a teprve se učí jak být dobrým průvodcem. V našem případě dělal druhého průvodce zahradník našeho hotelu. Byl spíš do počtu a pochybuji velice, že by ve vypjaté situaci dokázal nějak zakročit.

Oba dva naši průvodci byli "vyzbrojeni" dřevěnou holí. Před tím, než jsme se vnořili do hustého podrostu se nám a zahradníkovi dostalo poučení, že v případě, že na nás zaútočí nosorožec, máme vylézt na strom. Pokud tam zrovna žádný strom nebude, tak máme utíkat cik cak. S tímto ponaučením, které, jak jsme měli brzy poznat, je v praxi téměř neuskutečnitelné, jsme se vnořili do lesa.

Romantika uprostřed džungle

První den začal opravdu dobrodružně. Na úzké vydlabané kánoi jsme přepluli řeku, která tvoří přirozenou hranici národního parku. Ještě v mlze jsme se vnořili do hlubin chitwanského pralesa, kde slunce těsně po východu slunce vytvářelo na mlhou zmáčených listech skvělé barvy. Ze stromů splývaly liány a stékaly kapky vysrážené rosy a my se cítili jako v ráji.

Po chvíli jsme narazili na první zvíře. Asi deset metrů od nás se zastavil malý štěkající jelínek (barking deer). Několik minut nás pozoroval a pak s legračními zvuky v pozadí odhopkal pryč. Mával na nás bílým ocasem a vydával zvuky podobné kašlání, štěkání a chechtání zároveň.

Pokračovali jsme dál a najednou nad námi slyšíme šustění větví a listů. Hnědí opičáci s krátkým ocasem patřili k jednomu ze dvou druhů opic žijících v parku. Jednalo se o makaky rhesus (Macaca mulatta), které jsme už na své cestě Asií viděli několikrát. Poprvé jsme je ale mohli pomocí dobrého dalekoledu pozorovat opravdu zblízka a přitom v přirozeném prostředí.

Vyšli jsme na malou mýtinku uprostřed pralesa. Na osamoceném stromě sedělo velké hejno čápů - openbill stork (Anastomus oscitans). Začali jsme z batohu vytahovat teleobjektiv a zcela automaticky se přibližovat co nejblíže k objektu našeho zájmu. Po chvíli čápy odlétli a průvodce opět vykročil kupředu. Udělal však jen dva kroky a hned se k nám otočil. Ve tváři měl vepsáno vzrušení i obavy - asi šest či sedm metrů před námi stál nosorožec.

Nosorožec - krásný i nebezpečný zároveň

Zahlédli jsme vlastně jen hřbet tohoto obrovského zvířete. V podstatě jsme jen tušili jeho opravdové rozměry. Ale byl tady a byl opravdu velmi velký. Šedivý tank před námi zajel do hustého lesa. Průvodce se k nám otočil, podal nám ruku a gratuloval, jaké jsme měli štěstí. Na to jsme se vydali stopovat nosorožce.

Ještě než jsme vešli do lesa začal náš průvodce zpřesňovat bezpečnostní opatření. Ukázal nám na velmi široký strom s rozvětvenými deskovitými kořeny a poradil, že nejlepší je se před nosorožcem schovat za takový strom a v podstatě se s ním honit dokolečka kolem kmenu. Našemu pomocnému průvodci začal vysvětlovat, že v případě útoku nosorožce má mlátit klackem o zem nebo o strom a křičet - to většinou nosorožce poplaší a odradí od dalšího útoku. Zdálo se, že zahradník má stejný strach jako my a že na jeho pomoc se spolehnout nemůžeme.

Dál už šlo všechno velmi rychle. Nosorožec popošel o pár metrů do lesa a my se plížili za ním. Viděli jsme už jen jeho nohy a velký šedivý stín, ale i tak nás jeho přítomnost vzrušovala a lákala. Nosorožec o pár metrů ustoupil a my šli opět za ním. Najednou ale něco zapraskalo a náš průvodce se bleskurychle zvedl a dával znamení k útěku. Začala jsem bezhlavě utíkat za pomocným průvodcem. Žádný cik cak a také žádné vyhlížení vhodného stromu, na který by se dalo vylézt. Na to prostě nebyly myšlenky. Než jsem doběhla k doporučenému širokému stromu, tak jsem upadla. Viděla jsem jen, jak se pomocný průvodce vzdaluje a já zůstávám s útočícím nosorožcem zcela sama.

Můj partner zůstal s naším hlavním průvodce o kousek pozadu. Jak jsem se později dozvěděla, tak při útěku také upadl. Navíc měl na zádech poměrně těžký batoh a měl problémy rychle vstát. Naštěstí náš zkušený průvodce se k němu vrátil, začal křičet a mlátit klackem o zem a stromy. Nosorožec se polekal a v dalším útoku již nepokračoval, což bylo naše jediné štěstí.

Lze utéct před nosorožcem?

Poznali jsme na vlastní kůži, že před nosorožcem, který zaútočí, prakticky nelze utéct a o nějakém šplhání na strom nelze vůbec mluvit. Většina stromů v lese nemá žádné vhodné větve, po kterých by se dalo vylézt. Nosorožec je navíc velmi velký a když si stoupne na zadní nohy dosáhne až deset metrů vysoko. Nešťastníka stáhne silnými čelistmi za nohu dolů a rozšlape nebo nabere na roh. Naděje, že bych před nosorožcem utekla je rovněž nulová. Přes svou mohutnost dokáže nosorožec běžet rychlostí až 40 km v hodině. Na rozdíl od nás se navíc nemusí vyhýbat keřům nebo trní. Jako tank si razí cestu kupředu. Smrt průvodce pod nohama nebo rohem nosorožce není v Chitwanu nijak neobvyklá věc a jen v posledních pěti letech takto zahynuli tři průvodci. Smrt turisty není potvrzená, ale vážné poranění opět není výjimkou. S nosorožcem je lepší si nezahrávat.

Nosorožec bezpečně a zblízka

Po ranní vyhrocené příhodě s nosorožcem jsme již nic dalšího, co by se mohlo tomuto zážitku vyrovnat, neprožili. Po velkých cestách jsme procházeli parkem od jednoho jezera ke druhému a trávili hodiny pozorováním prázdné krajiny na strážní věži. Měli jsme trochu smůlu v tom smyslu, že zrovna docházelo k oranizovanému mýcení vysoké trávy, aby turisté měli v budoucnosti ze strážní věže lepší výhled. Na vysekaném místě vyroste za pár týdnů nová mladá tráva, kterou nosorožci a další zvířata vyhledávají. Nepálská vláda za tímto účelem najímá místní obyvatele, kteří za mzdu 150 rupií denně kosí trávu u vyhlídkových stanovišť. Samozřejmě že v takovýto den se k jezeru nepřijde zchladit žádný nosorožec, kterého bychom si mohli snadno vyfotografovat.

Přesto jsme si ale nakonec nosorožce podrobně prohlédli a vyfotili a to jen pár desítek metrů od vesničky Bankatta. Zrovna, když jsme se chystali nastoupit do lokálního autobusu, tak vylezl z lesa a stál na sluníčku čelem k nám. Věnoval se spásání lákavě zelených lístečků. Přestože o naší přítomnosti dobře věděl, zapózoval naším objektivům asi pět minut. Když jsme se pokusili přiblížit blíže než na dvacet metrů, otočil se a jako velký šedý opancéřovaný tank zaplul do lesa. Poučeni z ranního zážitku jsme ho už nechali jít. Také má právo na své soukromí.

Text: Petra Bielinová (petra.bielinova@gmail.com)