Do oblastí, o kterých hodlám vyprávět, jsem se vypravil celkem čtyřikrát: dvakrát jsem byl v Jižní Africe a dvakrát na jihu Jižní Ameriky. Nejvíce se budu věnovat Namíbii, kterou jsem navštívil před rokem, v březnu 2004. Cesta začala na samém jihu kontinentu, v Kapském městě. Jižní Afrika je proslulá svou jedinečnou květenou a něco z ní se mi podařilo i vyfotografovat. Například jednu z nejkrásnějších květin proteu královskou, nebo krvokvět rudý, či aloe rozsochatou. Z Kapského města jsme autem vyrazili nahoru po západním pobřeží do Namíbie. Hned za její hranicí začíná proslulá poušť Namib dlouhá téměř tisíce kilometrů. Úchvatná krajina: nejen proslulé obří duny z rudého písku, nýbrž i podivuhodné hory, skaliska, kaňony. Na první pohled nehostinné a drsné prostředí, a přece v něm je spousta života. Roste tady například welwitschie podivná, která nepotřebuje téměř žádnou vodu a přece se dožívá až čtyř tisíc let. Nejvíc života, zejména zvířat, je ovšem v NP Etosha na severu Namíbie, kde jsem rovněž fotografoval. Tato africká část přednášky je ještě doplněna několika záběry z národních parků Botswany a Zimbabwe.

Druhou zemí, kterou během promítání navštívíme, bude Patagonie. Zdálo by se, že nemá s Namíbií nic společného, avšak obě leží "na konci světa", civilizací ještě příliš nedotčeném. Obě vynikají drsným podnebím a nevšední krásou. Patagonie je z velké části rovněž suchá polopoušť, avšak její západní okraj se vzpíná do téměř čtyřtisícové výšky a tvoří jej patagonské Andy. Tady bývá naopak vláhy až příliš, špatným počasím je tento kraj proslulý. Musíte mít hodně trpělivosti a notnou dávku štěstí, abys se vám podařilo zdejší monumentální vrcholy Fitz Roy, Cerro Torre, nebo Torres del Paine vůbec zahlédnout a natož ještě dobře vyfotografovat. Ani ohnivá země, kde naše cesta skončí, nemá co do podnebí zrovna nejlepší pověst. Jen někdy uprostřed léta ji lze zastihnout v přívětivější podobě, plnou zeleně, modrých jezer a bílých hor jako se to podařilo mně.