Po šesti týdnech dobrodružného putování po místech, které jsou označovány jako nejdivočejší na této planetě, se úspěšně vrátila expedice cestovatelského sdružení HORIZONT. Cílem trojice dobrodruhů bylo zopakovat průkopnickou cestu Rakušana Heinricha Harrera (první přemožitel severní stěny Eigeru, autor světově proslulé knihy autentických zážitků "Sedm let v Tibetu"). Před čtyřiceti lety se mu podařilo prostoupit do té doby zcela neprobádaným územím Nové Guineje. Jeho cesta vedla napříč ostrovem, který je znám ojedinělou krásou přírody a bohatstvím domorodých kultur přírodních národů posledních živých svědků doby kamenné. Právě srovnání civilizačního vlivu na přírodu a její obyvatele, v časovém odstupu prvního setkaní s vnějším světem po současnost, bylo záměrem trojice našich cestovatelů. Alena Žákovská, Milan Daněk a Jan Jedelský bez pomoci profesionálních průvodců a nosičů uskutečnili cestu, která je i v dnešní době považována za mimořádně obtížnou.

Pěšky překonali území divokých hor dosahujících výše tři tisíce metrů i nástrahy téměř neprostupných deštných pralesů. Jižního pobřeží ostrova v kraji bažin a močálů pak dosáhli po cestě lodí po proudu řeky. Bylo nutno překonat spoustu nesnází (například spojených se ztrátou expedičního zavazadla) a ani o nebezpečné situace nebylo nouze (porucha na motoru letadla při cestě do Wameny, bloudění ve spleti slepých ramen řek, setkání s jedovatými hady, konflikt s domorodci). Nebylo cílem (a vzhledem k technickému zabezpečení ani proveditelné) dogmaticky a detailně kopírovat trasu H. Harrera. Výprava tehdy již světoznámého horolezce a spisovatele přicházela do naprosto neprobádaných končin v doprovodu desítek nosičů s využitím radiového spojení i podpory shozu materiálu a potravin z letadla. Pro obě expedice však bylo společné, že směr postupu Směr jejich cesty určoval pouze tok řeky Baliem a letecké snímky. Pod vlivem působení křesťanských misionářů jsou dnes i v této oblasti vybudovány přistávací plochy u některých vesnic. Postup cesty našich dobrodruhů byl volen právě ve spojnici takových míst. Proto se podařilo zopakovat cestu v čase přibližně o dvě třetiny kratším. V mnohém jsou rozdílné i zkušenosti s domorodým obyvatelstvem. Před čtyřiceti léty byl Harrer (první běloch, kterého domorodci spatřili) vnímán jako poselstvo bohů. Dnes již místní ví o existenci vnějšího světa, tolik odlišného od jim tradičního po tisíciletí neměnného způsobu života.

Přesto byl jeden ze základních principů expedice "Asmat 2002" minimalizovat negativní zásahy do světa zdejších lidí. Pro navazování neformálních kontaktů bylo skromné technické vybavení naší expedice s minimálním počtem účastníků výhodou. Vliv misionářů je v životě domorodců nyní již velmi znát. Donedávna nehostinné kmeny kanibalů a lovců lebek sice ještě stále chodí nazí a nadále žijí primitivním způsobem, ale v naprosté většině přijaly křesťanskou víru. Poznatky o současném životě horských kmenů a zejména národa Asmat (název expedice byl právě podle těchto obyvatel bažin a močálů) jsou cenným výsledkem této cesty, stejně jako dovezené exponáty nástrojů, zbraní a artefaktů. Tato úspěšná cesta se stala pomyslným dárkem k devadesátým narozeninám spisovatele H. Harrera, které oslavil právě v době návratu expedice. Zpráva o jejím uskutečnění ho zaujala a osobní návštěva u něj se stala tou nejlepší tečkou za vydařenou akcí.