Během cesty prožívám pocit vnitřní radosti především v dopravních prostředcích. Vždy když jedu na nějaké nové místo a jsem plný očekávání, co nás na cestě čeká. Sedadlo mám sám pro sebe, s nikým se o něj nepřetlačuju, hraje příjemná hudba a je krásný výhled do okolí. Tehdy mám v krvi plno cestovatelských endorfínů a jsem moc rád, že jsem opět na cestě.

V Ladakhu

Poprvé jsem si podobnou radost uvědomil, když jsem byl v srpnu 2005 v Ladakhu v severozápadní Indii. Hned druhý den po příjezdu do Lehu, jsme nasedli do autobusu a jeli na prohlídku prvního tibetského kláštera Hemis. Bylo krásné počasí, obloha jak vymalovaná, z repráků hrála hlasitá hudba a náš autobus se na rozbité silnici pomalu blížil k našemu cíli. Byl jsem šťastný. Jsme na cestě.

Západní Bengálsko

A dnes se něco podobného opakovalo. Během cesty z himalájských kopců Dárdžílingu dolů do tropických nížin se mi v džípu zase vylejvaly cestovatelský endorfiny do krve. Dnes překročíme bangladéšské hranice. Měl jsem zase takovej ten blaženej pocit po těle. Čeká nás nové dobrodružství. Za jízdy s krásným výhledem do údolí hraje příjemná indická hudba. Jedeme zase někam dál. Cítím se podobně, jako kdybych stál v Praze na letišti a náš roční výlet do exotiky by teprve začínal. Jsem rád, že mohu zakusit to "věčné" cestování po dobu 12 měsíců.

A abych si ten pocit mohl po létech připomenout, požádal jsem řidiče džípu, jestli by mi neprodal jeho magnetofonovou pásku, co hrála v autě a která se mi tak moc líbila. Krásně se na mě usmál, řekl "no problem" a podal mi jí. Když se mi líbí, tak ať si jí vezmu. Děkuji ti Indie, děkuji.

A jak prožíváte cestování vy?
Napište o nějaké pěkné chvíli pár řádků v diskuzi pod článkem ...