Seznamovali jsme se s životem v džungli, jejími zvuky a obyvateli. Po neúspěšném hledání hulmana jsme se vypravili po řece Mahakam do vesnic původních obyvatel Bornea – Dajaků v naději, že snad oni vědí, kde tuto opici najít. Ale ani oni nedokázali ducha lesa vypátrat. Během hledání, jsme se mohli účastnit jejich šamanských a pohřebních rituálů, které odjakživa fascinovaly všechny evropské dobrodruhy i badatele, kteří do oblasti přicházeli. Později jsme přejeli do podhorské pralesní oblasti, kde tři dny před naším odjezdem šedá opice úpěnlivé prosby vyslyšela a vznikla tak světově první fotografie hulmana běločelého.

Cesta za zvířaty a domorodci Bornea

Na Kalimantan jsme odjížděli v květnu 2005 s cílem studovat jednoho z nejméně prozkoumaných druhů primátů – hulmana běločelého (Presbytis frontata). Tato opice je na ostrově Kalimantan endemitem, to znamená, že se nevyskytuje nikde jinde na světě. Hulman běločelý žije velmi skrytým způsobem života a díky tomu dodnes neexistovaly žádné fotografické ani filmové záběry tohoto tajemného primáta. Pořídit první záběr hulmana byla pro nás obrovská výzva.

Pro výzkum jsme zvolili chráněnou oblast Sungai Wain, což je primární nížinný prales, který si stále zachovává svou přirozenou druhovou diverzitu. Na pralesních stezkách jsme se setkávali s různými zvířaty, která nám byla často známá jen z fotografií či filmů. Museli jsme se přizpůsobit téměř stoprocentní vlhkosti, neustálému šeru a stále cvrčícímu hmyzu. Určité nepohodlí však vyvažovala krása deštného lesa, který se nám každý den ukazoval v jiné podobě.

Ačkoli jsme občas zahlédli třeba i tolik vzácné orangutany, hulman běločelý jako by si s námi hrál na schovávanou. Po měsíci neúspěšného hledání této opice jsme se rozhodli odcestovat za domorodými obyvateli Bornea, abychom se s nimi pokusili hulmana najít. Cesta do vnitrozemí ostrova, kde jsou podél řeky Mahakam rozesety vesničky Benuaqů nebyla vůbec marná. Opici se sice nepodařilo nalézt ani místním lovcům, ale neúspěch vyvážili vzácné zážitky s místními domorodci.

Hned druhý den po našem příjezdu jsme se mohli zúčastnit lovu prasete vousatého. Pro lov se využívá vycvičené smečky psů, která zvíře pomůže lovci uštvat. Ten už pak jen zasadí smrtící ránu dřevěným oštěpem. Večer, po vepřových hodech jsme navštívili tradiční dlouhý dům, abychom se nechali unést šamanským rituálem belianem. Za pomoci spřízněných duchů předků a ochranných duchů šamani chladí horečku a vysávají nemoc.

Dajakové jsou ještě dnes častokrát nazýváni lovci lebek. Kdysi dávno to byla pravda – lebky se lovily pro rituální účely, ale třeba i pro důkaz statečnosti budoucí manželce. Stejně tak byly místní rituály spojeny s lidskými oběťmi. To vše ale úředníci Holandské koloniální správy dokázali potlačit. Dajakové si však poradili – hlavy nahradili kokosovými ořechy, lidskou oběť vodním buvolem a rituály tak přežily dodnes. Asi nejzajímavější je zvyk pohřbívat dvakrát. První pohřeb je jednoduchý, ale druhý pohřeb, při kterém jsou ostatky zemřelého exhumovány, obsahuje mnoho dílčích rituálů a může trvat i několik měsíců. I tohoto zvláštního pohřebního rituálu jsme se mohli zúčastnit.

Po návratu od Benuaqů, jsme se vydali na radu mladých holandských ornitologů do pohoří Gunung Lumut. Teprve tam, na bájné hoře Lumut se nám podařilo téměř nemožné – vidět a nafilmovat hulmana běločelého. Jeho fotografie nyní obohatí stránky světového primatologického atlasu The Pictorial Guide to the Living Primates.