Cesta Amazonií – Brazílie

Městečko Guajará-Mirim leží na obou březích jednoho z největších amazonských veletoků - Madeira, která zde tvoří přirozenou hranici mezi Bolivií a Brazílií. Na brazilský břeh člověka ochotně převezou místní převozníci motorovými čluny. Z Guajará-Mirim je nutné též pro nesplavnost řeky dál pokračovat autobusem. Jsme ale v Brazílii, cesta zde má slušný asfaltový povrch, autobus klimatizaci, a za oknem - žalostný pohled. Hned za Guajará-Mirim jsme vjeli do rozlehlé již zkulturněné pastviny. Ploty, tu a tam domek, několik palem tyčících se v travnaté pláni a idylicky se popásající kravky. Daleko na horizontu byl vidět kus pralesa, teprve po chvíli jízdy se občas přiblížil vozovce, pak ale zase ustoupil těm pastvinám. Míjíme rozsáhlá pole čerstvě vyvrácených pařezů a poházených větví, vypálený pruh lesa. Civilizace na postupu... Vyvrcholením pak byla ještě hořící džungle přímo podél vozovky. Mohutná oblaka šedého kouře se valila zničenou, smutnou krajinou.

Zbývající asi dvě třetiny cesty do starého brazilského města Porto Velho projíždíme opět koridorem v nedotčeném pralese, ale předcházející smutný zážitek nutí přemýšlet, jaký osud ho čeká. Neboť Brazílie je země hladová po penězích a zároveň dostatečně bohatá na to, aby se našlo dost prostředků nezbytných k bezuzdému ničení tropických deštných lesů, přinášející okamžitý zisk.

Cesta Amazonií – Bolívie

V bolivijské části Amazonie jsem zakusil pravou amazonskou atmosféru - atmosféru jak vystřiženou z minulého století. V městečku Rurrenabeqeu jsem se po dohodě s majitelem nalodil na loďku velikosti větší pramice se střechou zbitou z prken a kusů plechu, na zádi připevněn starobylý motor. Na lodi nás jelo dolů po řece Beni osm dospělých a dvě děti, kromě toho lovecký pes a papoušek. Lod byla zcela přetížena nákladem, vezeným na dobytčí estancii ležící kdesi na okraji pralesů a savan. Čtyři barely paliva, olej, terénní motocykl, ostnaté dráty, značkovací železa a snad metrák soli v kvádrech velikosti cihel, určených pro výměnný obchod po cestě. Seňor Jesus Martin za to chtěl získat cestou slepice a podsvinčata. Řeka Beni je široká asi jako Vltava v Praze, v Amazonii patří k říčkám. Máme před sebou plavbu dlouhou - vzdušnou čarou asi 500 km, pro nespočetné meandry, zákruty to bude po řece aspon dvakrát tolik.

Břehy přetékají bujnou vegetací, čiší z nich život, napětí, divočina. Z pralesa se ozývá neustálý pokřik ptáků, ty ale moc nevidíme, občas jich nad korunami stromů přeletí hejno, proti jasné obloze jen černé tečky. Náhle se kapitánovi rozzářili oči:"Opice, opice!" Začal nadšeně křičet a s vysvětlením, že bude maso, sahal po pušce. Opice však byly dost daleko, vysoko v korunách stromů, a říční proud nás neúprosně unášel dál. Míjíme dvě kánoe, zde nazývané peke-peke, vracející se z rybolovu do Rurrenabaque. Na jedné lodi jsem zahlédl vysušenou kůži tygra, jak zde v Amazonii běžně nazývají jaguára. Cesta pomalu ubíhala, noci jsme trávili na břehu pod moskytiérami, většinou poblíž nějakého stavení na břehu, či dokonce vesničky, jež se nalézají řídce podél celého toku.

Po pěti dnech plavby jsme v půli cesty mezi Rurrenabaque a Riberaltou, v zapadlé osadě Cavinas. Zde po dvou dnech čekání nasedám na jinou loď, jedoucí zbytek cesty do Riberalty.