Bílé království sněhu a ledu, jakoby už ani nebylo na planetě Zemi. Nikdy se tam nevedly války, lidé si tam pomáhají bez ohledu na rasu či náboženské vyznání a člověk tam rozhodně není neomezeným pánem a vládcem. Naopak tam každý pochopí, jak je jeho existence nicotná a nevýznamná ve srovnání s Matkou Přírodou.
Vyprávění z cesty proběhne v rámci cestovatelského festivalu
Kolem Světa v Praze ve dnech 28.-29.11.2009. Kompletní program naleznete zde >>>.
Štědrý den v Antarktidě
Téměř před dvěma lety jsem prožil bezesporu nejpodivnější Štědrý den, potažmo večer, svého života. Strávil jsem jej totiž na Jižních Shetlandách, na ostrově Nelson. Můj kamarád, polárník Jarda Pavlíček mi dovolil strávit několik dní na antarktické základně Eco-Nelson. Kromě mé maličkosti byli na základně přítomni ještě další dva polárníci. Téměř dvoumetrový Alberto a archeolog David, zvaný „Větrák“. Jak je mým zvykem, vše jsem pečlivě zaznamenal. Přenesme se tedy na pustý ostrov na konci světa. Byl štědrý den 24. prosince roku 2007 …
Již ráno těsně po půlnoci jsem si vylezl ven před základnu a díval se do dáli na kamenitou pláž dole pod sebou a pak ještě dále na vlny klidného moře, na skály a ledovce ostrova Krále Jiřího na úplně nejzazším horizontu. Vlastně jen má mysl ví, že jsou Vánoce. Nic jiného tomu zde v naprostém klidu a tichu nenasvědčuje. S podivnou prázdnotou jsem si šel opět lehnout.
Před polednem jsme s Davidem vyrazili na obchůzku k čínskému refugiu, které leží asi půl kilometru vzdušnou čarou jihozápadně od stanice Eco-Nelson. Po pláži nám to však trvalo možná i dvě hodiny. Zatímco já se kochal přírodou a občas zacvakal svým fotoaparátem, David pobřeží pozorně prozkoumával. Pilně jako včelička hledal na břehu mezi kameny nějaké naplaveniny (tzv. impacty), o kterých se vede na stanici podrobná evidence. Brzy jsem ho proto ztratil z dohledu, jelikož jsem postupoval přeci jenom rychleji. V mém případě se opravdu jednalo o štědrovečerní zdravotní procházku. Poté, co jsem si pořídil několik snímků tučňáků v zátoce Golfo de Edgell a praskající ledovcové stěny, která začíná právě na okraji této zátočiny, vrátil jsem se vnitrozemím zpět na základnu. Těchto pár set metrů hlubokým sněhem a hlavně s obrovským převýšením na malém prostoru mi trvalo možná stejně dlouho jako pohodová cesta podél pobřeží. Poměrně zpocený a unavený jsem se okolo půl druhé vrátil na základnu. Alberto zrovna připravoval vánoční cukroví. Ještěže tady máme takového kuchařského nadšence, protože já si s vařením, natož pečením, rozhodně netykám. Nečekaně tedy budu i tyto Vánoce jíst pečivo. Sice ne od babičky jako tradičně, ale i tak přijde určitě k chuti.
Díky Albertovu vánočnímu nadšení jsme měli opravdu bohatou štědrovečerní tabuli. Polévka sice nebyla, ale tu jsme si užili včera, kdy jsme do ní uvařili nasbírané mušle. Jedl jsem mušle poprvé a připadal si tak trochu jako kdybych žvýkal gumové hlemýždě. Ale nechutnalo to špatně a zle mi po tom také nebylo. Na Vánoce to snad ani jinak nejde, a proto jsme měli tradiční rybu. Smaženou rybu obalovanou v zelených mořských řasách. K tomu bramborovou kaši a kousky mrkve. Ani ve snu by mě nenapadlo, že si zde na antarktické základně tak pochutnám na štědrovečerní večeři. Překvapením však neměl být konec. Alberto se opravdu překonával. Upekl čtyři druhy vánočního cukroví. Medvědí pracky z kakaa a skořice, vanilkové rohlíčky a medové placičky. Linecká kolečka změnil operativně na čtverečky. Prostě nádhera. Ke sladkému jsme popíjeli kávu, čaj a teplý džus z prášku. Na závěr jsme si i připili na zdraví mou slivovicí a Davidovou chilskou vínovicí Pisco. Jediné, co štědrému večeru chybělo, byly dárky. Obdaroval jsem alespoň Alberta jedním svitkem kinofilmu, aby si mohl na základně udělat i pár vzpomínkových fotografií.
Skromné, ale přesto neopakovatelné a nezapomenutelné Vánoce. Zatímco u nás doma v Česku se lidé pomalu vracejí z půlnoční štědrovečerní mše, já uléhám pravděpodobně k poslednímu noclehu zde na Nelsonu. Možná již zítra ráno dostanu vánoční dárek v podobě připluvší jachty Bona Terra, která mě má odvézt zpět do Jižní Ameriky. Do civilizace, ale hlavně mnohem blíže domovu…