Nejsilnější okamžiky jsme prožívali při návštěvách velkých buddhistických modliteb, tzv. pudži. Desítky a někdy i stovky mnichů různého věku sedí bok po boku v několika řadách, před sebou mají rozloženy svaté texty a hlubokým mručivým polohlasem sborově recitují jednotlivé odstavce. Po půlhodině je přestávka a následuje prostá snídaně, která se skládá z tsampy (namletý pražený ječmen) a slaného čaje okořeněného hrudkou jačího másla. I nám hostům sedícím v přítmí zadní části kláštera je tato pochoutka nabídnuta. Cítíme, že to nebude naše nejlepší volba, a ze slušnosti ochutnáváme a s nejhlubším sebezapřením do sebe naléváme malý kalíšek horké tekutiny, které u nás vyvolává silné dávicí reakce. Snažíme se slané pochoutce přijít na chuť, ale bezúspěšně. Naše stravovací návyky mají hluboké kořeny. Po snídani bručivá společná modlitba pokračuje ještě další hodinku.

Jakmile rituál skončil, odebrali jsme se na střechu kláštera a rozhlédli se po okolí. Naše pohledy padají do zelenavého údolí řeky Indus, které je vklíněno mezi šedivá skaliska okolních hor. Zavodněná políčka jakoby vytvářela nádhernou mozaiku na smutném podkladu Himaláje. Cítíme se velmi šťastni.

V dálce hledáme malý průsmyk, kterým bychom se měli v příštích dnech odebrat na vysilující trek z Lamayuru do Padumu. Čeká nás 8 dní ostrého pochodu přes několik průsmyků z údolí Indu do údolí Zanskaru. Půjdeme po stezce, kterou odpradávna vyšlapávají karavany oslíků a mezků s nákladem stavebního dříví a nebo důležitých potravin dopravených z civilizace.

Na výletu do údolí Nubra, nejseverněji položeného indického údolí, jsme se dostali do míst, kde se projevila zvýšená vojenská kontrola příhraniční oblasti s Pákistánem. Tak zvaná linie současné kontroly je skutečně pod dozorem několik tisícovek vojáků s ostrými náboji připravených k okamžitému zásahu. Ještě před pár lety probíhaly tvrdé boje v nelidských podmínkách na ledovci Aksaičin. V mrazivých 5 000 metrech nad mořem zde bránily indické jednotky své území před náporem pákistánských oddílů.

Do údolí Nubra potřebuje každý návštěvník oficiální povolení, kde je specifikováno kam až se může podívat a která místa jsou pro cestovatele nepřístupná. Stejně přísné podmínky platí i směrem k čínským hranicím. Tedy tam, kam v minulosti vedly stopy obchodní cesty nazývané Hedvábná stezka. Ostatně po dávných obchodnících jsou zde tak trochu zapomenuté skupinky několika dvouhrbých velbloudů, kteří našli svůj domov v písečných dunách severního Himálaje.

Nubra na nás opravdu zapůsobila. V několika málo vesničkách žijí velmi příjemní lidé, kteří se živí pěstováním pšenice a zeleniny. Příliv zvědavých poutníků ze západu jim dává příležitost výrazně si přilepšit k jinak nepravidelnému výdělku z prodané úrody. Oboustranně výhodný vztah je zde velmi dobře vyvážen. Za klidný odpočinek platíme minimální poplatek a jako bonus navíc můžeme nahlédnout do zákoutí tradiční kuchyně. Místní obyvatelé každé ráno připravují z čerstvého mléka máslo a případně tvaroh. V letních měsících, když zrají meruňky, se v Papinovém hrnci vaří meruňkový džem. A ke snídani dostáváme čerstvě upečené pšeničné placky. Široko daleko není žádná pekárna, takže si každá rodina musí vystačit sama. Kdykoliv můžeme přiložit ruku k dílu a vyzkoušet si, jak těžká práce se zde musí vykonávat každé ráno a každý den, po celý rok.

Cesta do Ladakhu trvala 4 dny

Cesta po zemi je skoro nekonečná. Z Dillí nám trvala pět dní, včetně jednoho dne na odpočinek. První den vlakem z Dillí do Kalky a pak s přestupem na úzkokolejku do Shimly, druhý den autobusem do Manali. Tam jsme nechali odpočinout našim opruzeným pozadím z dlouhé cesty. Následovala dvoudenní a velmi nepříjemná jízda místním busem bez tlumičů z Manali do Lehu s přespáním v Keylongu. Každou chvíli jsme projížděli nějakým průsmykem, takže jízda nebyla plná jen samých zatáček, ale také neustálého klesání a stoupání. Krajina byla často monotónní, kolem dokola jsme viděli jen šedivé hory opředené oblakem prachu, který vířil náš autobus. Několikrát jsme projížděli kolem šedivé řeky, která se zařezávala hluboko do himalájské skály. Nám se pak otevíral dechberoucí pohled z ptačí perspektivy dolů do údolí. Někdy nám ale nebylo do zpěvu a pevně jsme se modlili, aby náš řidič nebyl žádný závodník.

Babička s nůší sena

Oblast Ladakhu a Zanskaru je nádherná nejenom pro své přírodní scenérie, ale také pro své obyvatele. Staří i mladí lidé jsou usměvaví, vstřícní a mají dobrou duši. Na treku z Lamayuru do Padumu jsme překonali několik horských průsmyků a dostali se do míst, kam vede jen pěší stezka. Pět dní je třeba na cestu z horské vesnice do městečka, kde je civilizace. Ale platí to i naopak. Na fotografii z loňského podzimu je žena, která nese nůši plnou usušených luštěnin k sobě domů. Koš má tradičně podložen kozí kůží, aby neměla otlačená záda.

Hlavní město Ladakhu je Leh, zde celý den posedávají ženy z vesnic

Mnoho žen ve svých tradičních krojích vysedávalo každý den na chodnících hlavní třídy Lehu. Před sebou měly rozloženu čerstvou zeleninu a do večera ji měly opravdu skoro všechnu vyprodanou. Nejenom místní lidé, ale i turisté tvořili jejich zákazníky. Nám nejvíce chutnaly šťavnaté hrachové lusky, výborné kedlubny nebo krásné hlávky zelí. Zbytky zeleniny se odhazovaly do škarpy mezi chodníkem a silnicí, a ty se pak staly vhodným krmivem pro kolemjdoucí krávy a telata. Jednou za čas však kravky zatoužili i po čerstvé zelenině, ale to dostaly dlouhým klacíkem po čumáku.

Ladakh, hra na trubky před začátkem festivalu

Velmi bohatá kultura ladackého údolí přináší s sebou umění, které se odráží v  monumentech, buddhistických klášterech, ústní literatuře, či živých festivalech. Právě festivaly konané jednou do roka v každém klášteře přitahují velké množství místních obyvatel z blízkých i dalekých vesniček ale i cestovatelů. Klášterní festivaly se konají pro připomenutí založení kláštera, či k uctění důležité události v historii tibetského buddhismu. Začíná festival barev, zvuků a pro nás smrtelníky nepochopených božstev.

Ladakh, mniši ve svých festivalových oblecích

Čhamy, neboli čhamové tance, jsou vysoce choreograficky vyumělkovaná taneční dramata, která jsou ústředním dějem každého klášterního festivalu. Vybraná skupina místních lámů v jasně barvených brokátových róbách tančí na nádvoří kláštera za doprovodu hlubokých tónů třímetrových rohů, hlasitých bubínků a břinkavých činelů. Někteří tanečníci jsou přestrojeni v ďábelských maskách, které představují postavy z historických epizod tibetského buddhismu. Pro samotné mnichy má festival hluboký rituální význam, ovšem obyčejní vesničané, kteří tvoří početné publikum, vnímají festival jen jako příjemné zpestření jejich monotónního vesnického života. Některé rodiny dokonce využívají festivalové dění jako možnost vyhledání vhodného ženicha pro svou dospívající dceru.

Lukostřelecký festival v Lehu

Bum, bum, bum! Už od rána se z dolní části Lehu ozývá hlasitá rytmická hudba. Copak se to děje? Obyvatelé Lehu si uspořádali lukostřelecký festival. Veselá muzika, dobré jídlo a čang (domácí ječmenné pivo), všeho je nadbytek. Každá rodina vyšle do soutěže dva své členy. Muži jsou rozděleni do dvou skupin a střílejí šípy do terče vzdáleného asi 30 metrů. Většina šípů lítá mimo vyznačený cíl, ale kdo terč trefí, získává pro své družstvo důležité body. Během střílení vyhrává kapela veselé rytmické melodie a nám hostům přinášejí krásně oděné ženy festivalové jídlo. Po každém soutěžním kole se sečtou dosažené body, celkové skóre je zapsáno na tabuli a v přestávce jdou ženy tančit na malé pódium. Jejich kroky jsou pomalé, ale pohyby rukou dokonale přesné a krásně sladěné. Je to radost být v tuto chvíli na tomto místě (pohoštěným) divákem.

Mladý učitel, kterého jsme potkali na zahradě jeho domku a právě pálil alkohol

Mladého učitele Tundupa, který vyučuje angličtinu ve vesnické škole, jsme potkali na malé zahrádce v nedostupném Zanskaru ve vesničce Zangla. Právě dělal pálenku arak z ječmene, aby si trochu přivydělal. Část si nechá pro svou potřebu, část prodá na vesnickém tržišti. Nejdůležitější je totiž vydělat peníze na zaplacení školného pro své děti, aby mohli studovat v lepší škole v dalekém Lehu. Destilace alkoholu se provádí ve velké, asi dvacetilitrové nádobě. Pod obrovským hrncem se zatopí a horní otvor se ucpe menším hrncem se studenou vodou. Mírně nakvašený nápoj čang se vaří a odpařuje, zespoda na studeném hrnci zkapalní a změní se v arak. Tundup spotřebuje na jeden litr pálenky asi tři až čtyři litry čangu. Arak je velmi silně koncentrovaný alkohol, a prý se pije naředěný vodou. Jeho největšími odběrateli jsou Nepálci, kteří pracují na vybudování silnice podél řeky Zanskar, spojující Padum a hlavní dopravní tepnu do Lehu. 

Ječmen - naše zlato

Ječmen je nejběžnější plodinou, která se v Zanskaru pěstuje. Zlatavá políčka ječmene se střídají s místním hrachem. Hrách se po sklizni usuší a v zimě zpestřuje polévku thukpa. Z ječmene se zase vyrábí pražená mouka tsampa a také místní pivo chang, které připomíná náš burčák.  Například Tundup pracuje celý den. Ráno vstává v 5:30 a jde se svou ženou pracovat na pole. Zhruba v 7:30 se vrací domů, převlékne se a jede autobusem do nedaleké vesnice Pišu. Od 10h do 16h učí děti ve škole. A večer opět vyráží na políčko. Pole a zvířata mu také pomáhají se uživit, ale zároveň ho svazují a připoutávají k této vesničce. Přitom školní komisaři ho mohou každé dva roky umístit na práci učitele do jiné vesnice v Zanskaru. Hrozí tedy chvíle, že jednou jeho žena zůstane na péči o pole, zvířata i nejmladší děti úplně sama.

V ladackém klášteře se ráno odehrávají buddhistické mše, kterým se říká PÚDŽA

Pudža je každodenní začátek dne pro mnichy v klášteře. Odehrává brzy ráno kolem 6:30 a trvá zhruba hodinu. Jedná se o společnou, rituální modlitbu. Obvykle se jí však nezúčastňují všichni mniši, ale pouze někteří z nich. Probíhá v nejstarší a nejváženější modlitebně, která se v klášteře nachází. Kdokoli se na pudžu může přijít podívat. Je však nutné přijít slušně oblečený s dlouhými nohavicemi i rukávy. Vzadu jsou umístěny madrace na sezení, kde je určeno místo pro poutníky či cestovatele. Pokud budete potichu a nebudete fotografovat s bleskem, budete obdarováni i slaným čajem s jačím máslem. I když samotná návštěva kláštera mimo dobu pudži má své kouzlo, je třeba přiznat, že mnohem větším zážitkem je, pokud vidíte posvátná místa oživlá. Starodávné praktikování buddhismu, které přežilo ve stejné formě několik staletí, je opravdu velmi přesvědčivé. Jako by se tady zastavil čas.

V údolí mezi Ladakhem a Zanskarem se pohybovalo spoustu kočovných pasáčků koz a ovcí

Ačkoli vypadají ladacké hory suše a bez života, ve skutečnosti jsou svahy kopců pokryté zelení malých keříků nebo svazků vytrvalé trávy. Na některých místech jsme narazili dokonce na krásně rozkvetlé květiny, které se však držely blízko u země. Kvůli chladnému podnebí není jejich přírůstek velký a tak se květy drží těsně nad zemí. Proto se v mnoha údolích Ladakhu vyskytuje tolik pasáčků koz a ovcí. Toto místo se nachází na treku z Lamayuru do Padumu a pasáček si vždy na pár týdnů staví své přechodné obydlí z plachtoviny, kterou má obloženou kamennou zídkou. Pro cestovatele je toto místo oblíbenou zastávkou, kterou je třeba využít k nabrání dalších sil pro následující výšlap do dalšího vysokého sedla.

Ve městě Leh je mnoho dobrých pekáren, kde se peče nekynutý chléb

Po několika měsících strávených v Indii, kde jsme byli živeni čočkou, rýží nebo pšeničnými plackami čapátí, jsme se dostali do Ladakhu, kde jsme ve městě Leh objevili malé pekárničky, odkud se linula libá vůně čerstvého pečiva. Každý den dlouho před ránem startovali pekaři svou válcovitou pec, aby měli každé ráno pro kolemjdoucí čerstvé placky z kynutého těsta. Není nic poutavějšího než pozorovat někoho, kdo svou ruční práci tak dobře ovládá. Poté, co se z těstové koule vytvarovala placička, tak jí pekař připlácnul na stěnu vypálené „trouby“ a po asi dvou minutách placku vytáhnul dlouhým zahnutým drátem.

Vystrojené ženy na lukostřeleckém festivalu

Tradiční oblečení ladackých žen postupně ustupuje modernímu oblečení přicházejícímu z bohatého západu. Krásné barevné čepce a hnědavé šaty jsou však nadále charakteristickým krojem Ladakhu, se kterým se setkáme především na festivalech, svatbách, rodinných oslavách nebo významných kulturních akcích. Některým ženám připadá západní oblečení dokonce hezčí než to jejich ladacké: má totiž více barev, vzorů a střihů a navíc se lépe udržuje a snadněji pere.

Z klášteru v Tikse se každé ráno ozýval hlas mušlí probouzející celé město

Každé ráno se z kláštera v Tikse ozývaly hluboké tóny vyluzované z ozdobných mušlí. Vždy těsně před ranní modlitbou svolávali mladí mniši ostatní obyvatele tibetského kláštera ke společné modlitbě. Troubení monotónního zvuku provádí trubači do všech čtyř světových stran. Dříve se tento signál využíval i k ohlašování důležitých zpráv a svolávání všech obyvatel z blízkého okolí do kláštera.

Staré ženy v Zanskaru, které přišly na vzácný buddhistický festival

V odlehlém údolí řeky Zanskar jsme našli klášter Pibiting. Bylo to daleko za vesnicí a za řekou, vzdušnou čarou alespoň pět kilometrů od Padumu. Mniši a mnišky seděli v klášteru a dlouho se modlili. Jejich láma odřikával jednotlivé mantry a vše se přenášelo ampliónem ven, aby to mohli slyšet i vesničané, kteří se dovnitř nevešli. Asi dvacet poutíků kroužili modlitebním mlýnkem a odříkávali si své modlitby. Nejvíce nás ale zaujaly staré babičky, které se s holí v jedné ruce a modlitebním mlýnkem v druhé procházely kolem kláštera, kde se odehrávala puja a opět si pro sebe odříkávaly své mantry. Bylo zde ale také mnoho bezprizorních dětí, které puja nezajímala, lítali kolem, honili se a stále po nás pokukovaly. Ti odvážnější se nám tiskly na kolena, ramena, loudily čokolády a propisky.

Text: Karel WOLF (karel.wolf@centrum.cz)