V červenci a srpnu nezapomeňte na pozorování pářících se velryb a po zbytek roku si užívejte lahodné ceviche z mořských plodů.

Půvabná Cuenca

Uprostřed andských velikánů ve výšce 2530 metrů nad mořem naleznete bezesporu nejhezčí ekvádorské město Cuenca. Příjemné téměř evropsky mírné klima umožňuje dlouhé pěší procházky po městě, které se pyšní historickými budovami koloniálního stylu, mnoha kostely, úzkými pečlivě dlážděnými uličkami i luxusními restauracemi. Ekonomická stabilita města je cítit na každém kroku. Brzy budete stejně jako já pochybovat, zda se opravdu nacházíte v srdci jižní Ameriky. Tiché dlážděné ulice plní terénní vozy známých zahraničních značek, které si ani v České republice nemůže dovolit víc jak dvě třetiny obyvatelstva. Jaký propastný rozdíl musí být mezi bohatými a chudými tady!

S prohlídkou města rozhodně nespěchejte. Vychutnejte si příjemnou atmosféru náměstí Park Calderón, usaďte se na lavičku s kornoutem lahodné zmrzliny a sledujte čilý ruch mesticů, indiánů i ekvádorských zbohatlíků. Navštivte vyzdobené katolické kostely a projděte se kolem řeky Tomebamba, na jejíchž březích při troše štěstí zahlédnete ekvádorské ženy prát či sušit prádlo. Ať budete kdekoli, budou váš pohled neustále přitahovat obří modré kopule Nové katedrály z 19. století. Právě díky svému historickému jádru byla Cuenca v roce 1999 zařazena na seznam UNESCO. V popisu lokality se na stránkách UNESCO píše: „ Cuenca názorně ilustruje začlenění principů renesančního urbanismu v Americe.“ Zřejmě byla toho roku renesance v kurzu, protože ve stejný rok byla na seznam Světového dědictví zapsána i česká Litomyšl a ve zdůvodnění hrají roli renesanční arkády zdejšího zámku.

Panamský klobouk

Nedávno si kamarád postesknul, že byl v Panamě, ale bohužel si nepřivezl proslavený panamský klobouk známý jako „panamák“. Není divu, to by totiž musel zajet do Ekvádoru, nejlépe do okolí městečka Montecristi. Původ nesprávného pojmenování „panamák“ musíme hledat v historii, tedy přesněji v 19. století. Španělští obchodníci velmi dobře odhadli kvalitu a široké možnosti využití tradičních indiánských klobouků vyráběných z palmy toquilly. Brzy začali klobouky velmi úspěšně exportovat do celého světa. Mezi největší odběratele zpočátku patřili dělníci, kteří pod tropickým sluncem v Panamě stavili Panamský průplav. A název oblíbeného klobouku „panamák“ byl na světě.

Vlhké podnebí pacifického oceánu v kombinaci s vysokou nadmořskou výškou vytváří ideální podmínky pro pěstování palmy „toquilla“ (Carludovica palmata), jejíž  vějířovité listy jsou základní surovinou pro výrobu světoznámých klobouků. Je sice pravda, že se palmu pokoušeli pěstovat i v jiných státech latinské Ameriky, ale nikde jinde se nepodařilo dosáhnout požadované kvality. Výroba klobouků přitom není technicky nijak náročná, klade však velký důraz na jemnou ruční práci. Vějířovité palmové listy se musí nejprve tlouct, vařit, bělit a nakonec sušit po tři dny na slunci. Z palmového listu se pak oddělí jednotlivé pramínky, které se samovolně srolují do dlouhých pásků. Ty se pak používají k ručnímu vázání klobouků. Vzhledem k tomu, že na pobřeží je podnebí příliš horké, a ženám pletoucím klobouky by se potily ruce, přesouvá se výroba klobouků do horských vesniček v okolí města Cuenca. Postarší i mladé indiánské ženy vysedávají na zápraží svých usedlostí, povídají si a pečlivě vážou klobouky. Pilným ženám se podaří zhotovit pouze jeden klobouk denně. Za svou časově náročnou práci dostanou od překupníků, kteří sváží jejich práci do měst k dalšímu zpracování, pouze dva nebo tři dolary. Ve městě upletený klobouk prochází konečnou výrobou: koncové pramínky jsou zastřiženy do požadovaného tvaru, klobouk je nabarven, vylisován a vyžehlen. Pak už stačí jen přidat ozdobnou pentli a dílo je hotovo. 

Není divu, že ceny za nejkvalitnější klobouky začínají na několika stovkách dolarů – a je po nich velká poptávka! Na výsledné ceně se odráží především jemnost jednotlivých vláken, ze kterých je klobouk uvázán. Říká se, že přes ty nejjemnější klobouky nesmí prosvitnout ani paprsek slunce. Taková díla se pak mohou obchodníci v Ekvádoru směle prodávat za stovky dolarů. V Evropě nebo Americe jsou za ně movití kupci ochotní zaplatit i dvakrát nebo třikrát více. Není divu, že evropské ceny za nejkvalitnější panamáky „superfino“ začínají na tisíci amerických dolarech.

Hory a doly národního parku Cajas

Ačkoliv je NP Cajas od Cuency vzdálen jen 30 km, nachází se skoro o dva kilometry výše než samotné město. Rozdílné nadmořské výšce pak odpovídá i naprosto jiné počasí. Svítí-li v Cuence slunce, připravte si do NP Cajas nepromokavé oblečení – a naopak. Národním parkem prochází frekventovaná silnice s hustou autobusovou dopravou. Od našeho hoteliéra Ernesta jsme dostali orientační mapu, několik tipů na výlet a dobrou radu, jak se vyhnout vstupnímu poplatku: „Až projedete kolem policejní kontroly, začněte si stopovat čas. Přesně za sedm minut uvidíte po levé straně ceduli s nápisem la ruta de Cucheros – Burines. Tam začíná značená cesta národním parkem, tak ať vás tam autobus vysadí“.

Byli jsme pevně rozhodnutí udělat to přesně tak, jak nám Ernesto poradil. Jakmile jsme spatřili policejní stanici, začali jsme sledovat hodinky. Ještě jsme ale nedojeli ani k avízované ceduli, a už nám klepe na rameno postarší Ekvádorec: „Yo soy guardaparque, já jsem hlídač parku a ty musíš jet až k jezeru Toreadorra, kde Ti prodám vstupní permit. Stojí deset dolarů. Tady nesmíš vystupovat!“. Nejde nám ani tak o těch deset dolarů vstupného jako o starou známou hru kdo z koho. Křičím na řidiče, aby zastavil: „Bacha! Vystupuju! Bacha ahora! Vystupuji hned!“ Děda se však nedá odradit: „Ne, nezastavuj, musí jet až nahoru ke kase!“ Řidič se chvíli cuká, ale nakonec ustupuje – nakonec jemu jsme jízdné zaplatili a tak nám podle místního zvyku staví tam, kde jsme si řekli. Přímo u cedule. Rychle vyskakujeme z autobusu a mizíme ve vyprahlé pustině vysokohorského párama. Strážce parku jen pokrčil rameny a jel dál. Svojí povinnost splnil, ale přeci se s námi nebude honit po kopcích!

Autobus nás zavezl na nejvyšší bod parku a my máme před sebou zhruba osmihodinovou chůzi mírně zvlněnou krajinou. Připadáme si jako v jiném světě. Ještě před třiceti minutami jsme seděli na lavičce uprostřed třetího největšího ekvádorského města, a nyní se nacházíme v rozlehlé neobydlené krajině poseté travnatými trsy horských travin. Mezi šedivými chomáči se rozvíjí krásná žlutočervená poupata drobných květin a tu a tam v pravidelných intervalech vyčuhují stromovité bromélie s vysokými stvoly květenství. Oficiální plánek národního parku je spíše jen jakýsi orientační plánek a samotné značení rozhodně nedosahuje kvalit a četnosti českého klubu turistů, ale přesto držíme směr poměrně snadno. Stačí jít stále mírně z kopce, kolem jezírka doleva a pak sledovat malý potůček, který mizí v hlubokém údolí. Po několika hodinách chůze se krajina opět mění. Přicházíme k jezeru, jehož svahy jsou porostlé typickými stromy „quenua“. Drobné pokroucené stromy s rezatou kůrou připomínají tajemný pohádkový les. Mlžný opar a několikadenní déšť, který předcházel naší výpravě, učinili z návštěvy trpasličího lesíka opravdové dobrodružství – zhruba kilometrový úsek zdoláváme více jak hodinu. Když zarostlý lesík konečně opouštíme, jsme zablácení až za ušima. Pak už stačí jen seskákat skalnatým kaňonem a dopravit se na stopa k silnici. Musím říct, že i jednodenní návštěva národního parku Cajas nás obohatila o nové zážitky.

Ingapirca – nejdůležitější incké rozvaliny v Ekvádoru

Incké rozvaliny Ingapirca samozřejmě nedosahují rozlohy ani proslulosti světoznámého Machu Picchu v Peru, ale za návštěvu rozhodně stojí. V dávných dobách incké civilizace existovala mezi jednotlivými inckými městy frekventovaná pěší stezka, která se táhla z hlavního města inckého království Cuzka až do nejsevernější incké državy v Quitu. Zprávy z jednoho města do druhého přenášeli štafetovým způsobem indiánští běžci, kteří čas od času využili pohostinnosti jakési odpočinkové osady. Takovým osadám se říkalo „tambo“ a Ingapirca byla jednou z nich.

V nadmořské výšce 3 230 m n.m. se dodnes nachází menší, ale dobře zachovalý chrám Slunce. Oválná stavba je postavena na stejném principu jako proslavené incké chrámy v Peru. Všechny dochované zdi jsou ukázkou precizní kamenické práce. Mohutné kamenné bloky jsou vrstveny na sebe bez použití malty či jiného pojiva. Zdi vlastně drží pohromadě jen díky přesné kombinaci mnohoúhelných kamenných kvádrů. Přesnost inckých kameníků je opravdu dokonalá: mezi stavebními kameny není sebemenší štěrbina.

Ve vnitřních obvodových zdech hlavní svatyně jsou postaveny jakési trojúhelníkovité vikýře, u kterých nám průvodce vysvětluje dokonalou akustiku celého objektu: „Stačí když si jeden z vás stoupne čelem k výklenku na levém konci svatyně, a druhý k výklenku vpravo. Když pak jeden z vás zašeptá směrem k výklenku nějaké jméno, uslyší jej jen ten, který stojí u druhého výklenku. V samotné svatyni však šepot slyšet není“. Aby nám dokázal svá slova, ihned nám tento „zázrak“ ukazuje v praxi. Dříve byl jednoduchý akustický trik využíván kněžími k získání vlivu nad věřícími. Dnes mu stejně ochotně podléhají stovky turistů denně.

Quito – postrach cestovatelů

Quito, hlavní a největší město Ekvádoru, je se svými 1,4 miliony obyvatel typickým hlavním městem Jižní Ameriky se všemi jeho krásami i nešvary. Španělská koloniální architektura plynule navazuje na modernu prezentovanou moderními skleněnými věžáky kancelářských budov. Seženete tu prakticky cokoli, a brzy naleznete i místa, která si s moderní Evropou nijak nezadají. Potřebujete-li zařídit výlet nebo letenky na Galapágy, jste na správném místě. Avšak po setmění je vhodné zdržovat se v hotelu či jeho těsné blízkosti a do odlehlých míst používat i za denního světla taxíky. Čert nikdy nespí. A když už vás i policisté napomínají, abyste si drželi batoh na břichu a nikoli na zádech, asi na tom něco bude.

Pomyslnou třešničkou na dortu byla varovná cedulka v našem hotelu od „zkušenějšího“ cestovatele, který přišel o své dolary na bankovním účtu. Jeho konto bylo „vyluxováno“ ihned poté, co si vybral dolary z pouličního bankomatu. Na zašlém papíru bylo napsáno: „Cuidado, do not take money from the ATM de Banco Guayaquil in Amazonas and Veintimilla streets – La Mariscal“. (Pozor! Nevybírejte peníze z bankomatu banky Guayaquil na ulici Amazona a Veitimilla ve čtvrti Mariscal.) Zpráva byla doplněná o další ručně psanou poznámku: „This is true, it is also in Banco Pacifico. Cards are being cloned from the ATM + accounts are emptied very quickly afterwards. Take care.“ (Je to pravda, a stává se to taky v Bance Pacificko. Platební karta je zkopírovaná a Váš účet je brzy vyprázdněn. Dejte si pozor.)  

Dejte si pozor, to je sice dobrá rada, ale jak to udělat, když si opravdu nutně potřebujete opatřit dva tisíce dolarů na výlet na Galapágy? Obrátili jsme se na recepční v našem hotelu s žádostí o pomoc: „Bankomaty nejsou bezpečné, a je pravda, ze turisté jsou často okradeni. A nejen turisté. Já používám bankomaty banky Pichincha, které jsou bezpečné.“ Vsadili jsme na Pichinchu a vyhráli.

Půlka světa – La Mitad del Mundo

Takzvaný střed světa, který Ekvádorem prochází, přitahuje nejen geografy, ale také turisty ze všech koutů světa. Návštěvnost a popularitu „pupku světa“ nijak nezmenšila ani obecně známá skutečnost, že skutečný rovník leží o 240m severněji, než zmíněná kýčovitá vesnička. Chybné zaměření rovníku pochází z poloviny osmnáctého století, kdy francouzská geografická expedice v čele s Charles-Marie de La Condamine prováděla v této oblasti rozsáhlá měření. Ke skutečnému rovníku proto v dnešní době zavítá málokdo, zatímco k mohutnému pomníku uprostřed umělé vesničky téměř každý. Kromě obligátní fotky s levou nohou na jižní polokouli a pravou nohou na severní polokouli, si můžete za příslušný finanční odnos odnést některý z laciných rádoby suvenýrů a ve stánku s pohlednicemi dostanete i speciální razítku do cestovního pasu. Vítejte na rovníku!

Se zlodějem v patách

Korunu všem strašidelným historkám o Ekvádoru nasadil hbitý kapsář, který využil naší chvilkové nepozornosti a bleskurychle nás připravil o mobilní telefon. A to i přes to, že jsem se před pár dny neprozřetelně svěřoval jinému cestovateli, že NÁM se NIC TAKOVÉHO stát nemůže. Pokud si to myslíte i vy, pak věřte, že každému, byť i sebe zkušenějšímu cestovateli, jednoho dne ochabne pud sebezáchovy, a že se to prostě stane.

Zloději si nás vyhlédli již na nechvalně proslulém autobusovém nádraží v Quitu „terminal terrestre“. Do autobusu směřujícího do Otavala, nastoupila celá partička. Dva zloději se posadili hned za nás, a ostatní se roztrousili po celém autobuse. Snědý muž s kšiltovkou, který seděl přímo za námi, trpělivě vyčkával celou hodinu jízdy, až nakonec přeci jen využil naší chvilkové nepozornosti a přitáhl si po zemi pod naším sedadlem malý příruční batůžek, rozepnul dva zipy a vyndal co se dalo. Nebyl však dostatečně obratný, batohem škubnul a my jsme si toho všimli. Okamžitě jsme batoh prohledali, zjistili rozsah škod a začali krádež vyšetřovat.

Zloději byli na variantu dopadení připraveni, nasadili andělské obličejíky, a sami navrhovali, ať je klidně prohledáme, že nám nic neukradli. A prý ať se pořádně podíváme pod naší sedačku, že nám určitě věci z batohu jen „vypadly“. Pod sedadlem (jejich) jsme však našli jen „vypadlé“ naše sluneční brýle. Mobil byl ztracen v nenávratnu, pravděpodobně u dalších kompliců v zadní části autobusu. Zajímavá scéna se odehrála v zápětí, když jsem zloděje prohledával a v jeho batůžku jsem našel jeho levný mobilní telefon Alcatel. Ten jsem si vzal a zloději navrhnul, že mu jej vyměním za ten můj. Kupodivu se bránil jen málo a po půlhodině jízdy klidně vystoupil z autobusu. Večer nám dokonce na svůj mobil zavolal, představil se jako zloděj z autobusu, který má můj mobil a navrhl mi jeho prodej za 300 amerických dolarů. Do takového rizika jsme však nešli a raději mobil oželeli.

Slavné trhy Otavala

Třicetitisícové město Otavalo leží dvě hodiny jízdy autobusem na sever od Quita v nadmořské výšce cca 2 500 m.n.m. Okolí města je ze všech stran lemováno členitou hornatou krajinou, které dominuje několik sopek – Cayambe (5 790 m.n.m.), Imbabura (4 609 m.n.m.), Cotacachi (4 939 m.n.m.) a Fuya (4 263 m.n.m.). Bohužel v době naší návštěvy byly všechny sopečné vrcholky zahalené v mracích, stejně jako Cotopaxí a další sopky více na jihu země.

V Otavalu probíhá každou sobotu slavný turistický trh zaměřený na prodej různých suvenýrů a indiánských výrobků ze všech koutů země. Největší nápor zažívají tržiště v dopoledních hodinách. Nejenom turisté z celého světa, ale především indiáni z okolních vesniček se pravidelně stahují do centra města, aby prodali své výrobky či vypěstované produkty.

Turistickému trhu předchází tradiční trh se zvířaty. Už v pět hodin ráno přijíždí první nákladní auta na volné prostranství v severní části města. Hned vedle frekventované „Panamericany“ bučí krávy,  kvičí prasata, dupou koně a piští veškeré drobné zvířectvo, které indiáni chovají doma. Místní hospodáři se totiž se zvířaty moc nemazlí. Byli jsme svědky jak bez okolků nechávají seskakovat krávy a koně z metrových nákladních plošin automobilů.

Kolem sedmé hodiny ranní je na travnatém plácku největší frmol, lidé nakupují o sto šest, ale pokud si přebírají dolarové bankovky od kupujícího, tak mají vždy dost času zkontrolovat jejich pravost. V Ekvádoru se totiž vyskytuje velké množství padělaných bankovek, a proto se pozorně kontrolují i jednodolarovky. Postupně se naučíte rozeznávat alespoň několik základních bezpečnostních znakům, které lze na bankovce snadno zkontrolovat. Cestovateli může ulehčit rozeznávání pravých bankovek od falešných také speciální fix, který mění barvu podle toho, zdali píše na bankovku pravou, nebo padělanou. Ekvádorští obchodníci však již přišli na to, že nejspolehlivější ochranou je prevence a proto téměř nikde nepřijímají bankovky v hodnotě 50 nebo 100 dolarů. Všechny bankomaty v zemi vydávají maximálně dvacetidolarovou, aby případná falešná bankovka „tolik nebolela“.

V deset hodin dopoledne se dobytčí trh rozpouští a všichni se přesunují na turistický trh do centra Otavala, kde se prodávají rukodělné výrobky nejenom z okolí města, ale téměř z celé země. Indiánky oblečené ve svých tradičních krojích na turisty čekají s otevřenou náručí a tak možná i vy podlehnete exotickým oděvům, malovaným obrázkům, vonným tyčinkám, dřevěným soškám, barevným rohožím či tapisériím, svetrům z lamí vlny a dalším často docela praktickým věcem. Připravte se na prima hru, která se ve formě zábavného smlouvání odehrává mezi nakupujícím a prodávajícím. Kvůli slavnému trhu se sem sjíždějí i výrobci slaměných klobouků z pacifického pobřeží. Dobře vědí, že se jim dlouhá cesta s několika desítkami klobouků vyplatí. Ani já jsem neodolal a pořídil jsem si za šest dolarů jeden z nejlevnějších klobouků z palmy toquilla. Nezapomeňte na volné místo v batohu, bude se hodit!

Výlet do Ekvádoru uspokojí opravdu každého. Přírodovědec vyrazí na Galapágy, horolezec na některou z mnoha aktivních sopek, milovníci vodních sportů k moři a potřeštění cestovatelé do amazonské džungle. Nejlepší je namíchat si vyvážený koktejl a zkusit od každého kousek.