Světoznámé souostroví vulkanického původu se rozkládá v těsné blízkosti rovníku zhruba tisíc kilometrů západně od Ekvádoru. První zpráva o Galapágách pochází z 16. století, kdy u jejich břehů zcela neplánovaně pro nepřízeň počasí přistál španělský biskup Thomas de Berlanga. Nutno říci, že první dojmy z nehostinných vulkanických ostrovů s nedostatkem pitné vody nebyly zdaleka tak pozitivní a nadšené, jakými oplývají dnešní turisté. Není proto divu, že za nejzajímavější exempláře byly považovány obrovské želvy galapážské (Geochelone elephantopus), které se námořníkům osvědčily jako živé konzervy chutného masa. V podpalubí jejich lodí údajně vydržely živé až jeden rok a to bez přísunu potravy či vody. A protože španělsky se želva řekne „galápago“, znamenají Galapágy tedy něco jako „želví ostrovy“. Pro svůj ojedinělý vzhled a životní styl patří želvy galapážské dodnes k nejzajímavějším z endemických druhů, které se na ostrovech vyskytují. Kvůli jejich chutnému masu a značnému množství přirozených nepřátel jsou však vzácné želvy na hranici vyhynutí. Proto byla jejich populace zařazena pod bedlivý dohled strážců národního parku. Čerstvě nakladená želví vejce jsou ze všech ostrovů opatrně svážena do inkubátoru na ostrově San Cristobal, kde je v chovné stanici o mláďata pečováno až do čtyř let věku. Následně jsou odrostlé želvy vráceny zpět na svůj původní ostrov.

Nejznámějším návštěvníkem Galapág byl bezesporu Charles Darwin. V roce 1835 zde pro vědecké účely nasbíral velké množství rostlin a provedl rozsáhlá pozorování zvířat a jejich vývoje. Právě zde vyslovil svou teorii „o evolučním procesu vzniku nových druhů z jednoho předka“. Své názory opíral také o pozorování třinácti druhů galapážských pěnkav žijících na různých ostrovech. Každá pěnkava totiž má maličko odlišný zobák, který je dokonale přizpůsoben vegetaci toho kterého ostrova a zaručuje tak pěnkavě lepší možnost nasycení. Například pěnkava zemní potřebuje silný zobák uzpůsobený na louskání tvrdých semínek, naopak pěnkava kaktusová prozkoumává květy kaktusu pomocí svého dlouhého špičatého zobáku. Mezi další důkazy Darwinovy teorie jsou řazeny i již zmíněné želvy galapážské, které se rovněž vyvinuly z jediného předka. Jednotlivé poddruhy se pak na jednotlivých ostrovech přizpůsobily přítomné vegetaci tvarem svého krunýře. Želvy se sedlovitě tvarovaným krunýřem a poněkud delším krkem a nohama se vyskytují na sušších ostrovech, kde není vegetace nízko při zemi a je proto obtížnější na ni dosáhnout. Naopak na ostrovech s nižším a bujnějším porostem potřebují i želvy vysoký krunýř. Pro potravu není třeba se natahovat tak vysoko a vysoký uzavřený krunýř chrání želvu při prodírání se hustou vegetací.

Galapážské ostrovy nebyly nikdy součástí pevniny. Vznikly díky rozsáhlé podmořské vulkanické činnosti. V řádech milionů let se jednotlivé ostrovy postupně vynořují z moře, každý rok se posouvají zhruba o 3 cm směrem k Ekvádoru a za několik milionů let opět jeden po druhém zaplují u pobřeží Jižní Ameriky pod hladinu moře. Z tohoto důvodu původně na ostrovech neexistoval žádný život. Jen ti nejsilnější a nejodolnější jedinci byli schopni překonat dlouhou tisíc kilometrů dlouhou cestu z pevniny na ostrovy, kde se následně dokázali skvěle adaptovat na zdejší klimatické podmínky. Předpokládá se, že předchůdci dnešních suchozemských druhů připluli přes oceán na vyplavených pralesních velikánech z oblasti Latinské Ameriky. Takto lze vysvětlit, proč ostrovy obsadili především odolní plazi, pro něž nebyla zdlouhavá plavba slaným oceánem takovým problémem jako pro savce. V případě letecké dopravy posloužilo kromě větru především rozmanité mořské ptactvo, které v trusu přineslo semínka nejrůznějších rostlin. Zdařilý přenos a především úspěšné rozšíření populace každého jednotlivého druhu byl vždy dílem velké náhody a pořádné dávky štěstí.

Ojedinělost Galapág nespočívá v tom, že by se zde nacházelo nepřeberné množství druhů rostlin či zvířat. Právě naopak – ve srovnání s pevninou zde nacházíme druhů v podstatě málo. Vzhledem k izolovanosti ostrovů a jejich geologickému mládí jde však o rozličnost druhů přímo neuvěřitelnou. Kromě toho více jak polovina zdejších druhů patří mezi druhy endemické, což znamená, že se nenachází nikde jinde na světě, než právě jen zde. Důvodem ojedinělého výskytu je adaptace na výjimečné klima způsobené rovníkovou polohou ostrovů, studenými mořskými proudy a vulkanickým podložím. Mezi zástupce endemických druhů patří u ptáků například tučňák galapážský (Spheniscus mendiculus), terej modronohý (Sula nebouxii), terej červenonohý (Sula sula) či albatros (Diomedea irrorata). Dalšími typickými zástupci galapážské fauny jsou prehistoričtí plazi jako je leguán mořský (Amblyrhynchus cristatus) a dva poddruhy leguána suchozemského (Conolophus subcristatus, Conolophus pallidus).

Prohlídka samotných ostrovů není zrovna levná záležitost, ale když už se dostanete až sem, nemá smysl šetřit. Nebudete litovat! Pravidelná letecká doprava z hlavního města Ekvádoru – Qiuta stojí zhruba 400 amerických dolarů, dalších 100 dolarů zaplatíte na letišti za vstup do národního parku Galapágy. Následně se můžete přesunout do jednoho z ostrovních měst a odsud pořádat krátké výlety s místními cestovními agenturami. Mnohem lepší (nikoli levnější) je poznávat Galapágy na výletních lodích, které brázdí oceán mezi ostrovy na předem stanovených okružních trasách. Lze sehnat jak kajutu na lodi v ekonomické třídě se studenou sprchou a pouze základními službami za cenu zhruba 100 dolarů na osobu a den, stejně jako luxusní jachty se vším komfortem, kde cena začíná u 250 dolarů za osobu a den. Ceně zájezdu odpovídá kromě jídla a vybavenosti lodi i zkušenost a jazyková vybavenost poskytnutého průvodce, takže je otázkou, zda se opravdu vyplatí vzít tu nejlevnější variantu. Do jisté míry se v ceně lodního lístku promítá i samotný program výletu, a to proto, že každá loď si musí od národního parku koupit licenci k návštěvě toho kterého ostrova. I proto je přesně vymezená doba, kterou můžete na ostrově strávit, neboť na Vaše místo se již tlačí další výletníci. Bohužel regulace turistického ruchu na Galapágách je naprostá nutnost.

I když Galapágy bezesporu patří mezi luxusnější destinace, je třeba brát slibovaný program výletní lodi s rezervou. My jsme si například v ekvádorském hlavním městě Quitu zakoupili výlet na jižní část souostroví, avšak na palubě lodi jsme zjistili, že ve skutečnosti pojedeme na sever. Nemělo smysl vzdorovat osudu, neboť šance na úspěšnou reklamaci „špatného“ zájezdu je v takovém případě prakticky minimální. Vzhledem k tomu, že jsme navštívili Galapágy poprvé, bylo pro nás stejně zajímavé prozkoumat sever či jih a výlet jsme si proto přesto užili.

V programu bývá pravidelně zahrnuto také šnorchlování. Základní vybavení je za menší poplatek možné zapůjčit přímo na výletních lodích, kdo si však přiveze vlastní šnorchl a především kvalitní brýle, nebude určitě litovat.. Ani studená voda nás neodradila od pravidelného dovádění s mláďaty lachtanů a závodění s mořskými želvami. Neustálá těsná přítomnost hravých lachtanů byla naprosto neuvěřitelná. Ačkoli je přísně zakázáno dotýkat se jakýchkoli zvířat, nikde není řečeno, že se zvířata nesmí dotýkat Vás! Přímo šalamounsky vyřešila toto dilema postarší dáma z Velké Británie. Usadila se na pláži a po chvilce čekání jí lachtaní mládě položilo čumák do klína. Za bedlivého dozoru své matky si lachtaní mládě dopřálo vydatný odpočinek.

Přeji Vám, abyste si Galapágy opravdu užili!

Text a foto: Petra Bielinová a Karel Wolf (www.kolemsveta.cz)