Provincie Ratanakiri leží v nejsevernějším cípu Kambodži. Asfaltová silnice sem zatím nedorazila a tak se musíme pohybovat v rudém prachu kambodžských silnic s ochrannou rouškou na ústech a nosu. Z hlavního města Ban Lung jsme si udělali dva hezké výlety na motorce. Když jsme se v hotelu ptali, na jaké straně města uvidíme kaučukovníkové plantáže a kešu oříšky, řekli nám, že jsou úplně všude. A byla to pravda.

Drahokamy na dosah

První výlet vedl k třicet kilometrů vzdálené vesnici Chhum Rum Beisrok, kde se i dnes těží drahé kameny tím nejprimitivnějším zpùsobem. Těsně před vesnicí jsme viděli u cesty několik desítek děr do země. Díry byly velmi úzké a zároveň hluboké. Poloměr měly asi jako tovární komín. Někde jsme našli i několik pracovníků,  resp. pracujících rodin. Muži lezli do děr a přes kladku vytahovali vědro s hlínou. Nahoře seděly ženy a děti, které holýma rukama přebíraly přinesenou hlínu. Mezi prsty hledaly a nacházely malé levné drahokamy - zirkony. V blízké vesnici jsme pak narazili na jednoho chlapíka, který s kladívkem a lupou přebíral drahé kameny podle kvality. Některé ohodnotil jako dobré (ty nám nabízel za 5 dolarů jeden), jiné jako bezcenné (jeden z nich nám daroval). Odvážíme si domů prima suvenýr.

Vulkanické jezero

Po celodenní prašné túře vedla naše cesta k vulkanickému jezírku Boeng Yeak Lom. Pravidelné oválné jezírko je docela velké, ale opravdu krásné. Ze všech stran jej obklopují lesy a uvnitř je nádherně čistá voda. Noříme se do vody a smýváme ze sebe prach a špínu z dnešního "rudého výletu". Jsme šťastní, že brutální deforestrace kambodžských lesů sem zatím nedorazila.

Animistické hřbitovy

Cílem druhého motorkového výletu byly animistické hřbitovy u vesnice Voen San. Když jsme se ve Voen San ptali, kudy máme jet k vesnici Kachon, tak nám tvrdili, že jediná cesta vede po řece v pekelně předražené lodi za 15 dolarů. My jsme na tak nehoráznou cenu nepřistoupili a jeli si tam úplně klidně na motorce. Bylo to jen asi 15 minut jízdy. Hřbitovy tvořily náhrobky ozdobené primitivně vyřezávanými dřevěnými sochami. Jedna socha vždy zpodobňovala ženu a měla barevně zvýrazněné genitálie a prsa. Druhá socha představovala muže - o penis se nikdo nezajímal, ale detailně byla zpracována čepice, kterou měla socha na hlavě. Vypadalo to jako policejní čepice.

Podivné je, že na autentický a poněkud zanedbaný hřbitov na naší straně řeky se dle rozmístěných cedulí nesmí vstupovat a rezolutně je zakázáno fotografování. Na druhé straně řeky, kde přistávají zmíněné turistické lodičky, se aplikuje zcela jiný přístup: hroby jsou nově natřené, fotit je povoleno a na hřbitov se vybírá vstupné. Jet do vesnice Kachon na vlastní pěst tak, jak jsme to udělali my, je prý "nelegální“. V překladu to znamená, že turista je bohatý a má proto podpořit místní komunitu a pronajmout si loďku. Běda každému, kdo by mu poradil levnější variantu! Jízda lodičkou včetně prohlídky hřbitova a (možná nějaké vesničky) trvá přesně hodinu.

Kradená motorka a kradený benzín

Motorku jsme si půjčili v našem hotelu Tribal za pět dolarů na den (březen 2006). Během dne jsme zjistili, že máme v plášti pneumatiky díru velkou jako pětikoruna. Když jsme se vraceli z výletu domů, tak se najednou ozvala rána jako hrom. Právě nám praskla duše. Dotáhli jsme motorku do opravny, kde nám duši zašili jehlou a nití a pak jsme přes třícentimetrové štupování dostali záplatu. Přemýšleli jsme, jak to udělat, abychom si zítra půjčili jinou motorku a zároveň nepřišli o benzín, který jsme do motorky nakoupili. Jak se však ukázalo, byly tyto úvahy zcela zbytečné.

Na závěr dne nás čekalo nečekané rozuzlení. Když jsme se večer chystali odjet z večerního trhu do hotelu, tak nás chytil jeden mladík a zuřivě nám mával před očima nějakým papírkem. Neuměl anglicky a my zase ne khmersky a tak jsme netušili, co vlastně chce. Nejdřív jsme si mysleli, že po nás chce peníze za parkování a chtěli jsme ujet. On nám ale rezolutně vzal klíček od motorky a začal svolávat okolní Khméry. Kolem nás se udělal nepříjemný hlouček lidí. Začali jsme tušit, že jde o naši motorku a že ten kluk ji chce.

Vypadalo to, že je nějakým způsobem v právu, ale nikdo z okolních lidí nám nedokázal říci proč. My jsme se zase snažili dát najevo, že jsme nic špatného neudělali, že jsme si ráno půjčili motorku z našeho hotelu a teď ji tam jedeme vrátit. Naštěstí se naše vysvětlení zdálo mladíkovi důvěryhodné a tak jsme společně odjeli do hotelu. Tam se ukázalo, že "naše motorka" skutečně patří mladému Khmérovi. Turisté, co měli motorku půjčenou den před námi, si motorky u trhu spletli a omylem si vzali tu jeho. Motorky jsou skutečně hodně podobné. Kromě poznávací značky je odlišuje jen to, že jedna má vepředu nákupní košík a ta druhá jej nemá. Divné však je, že si té změny nevšimli v hotelu a klidně nám půjčili cizí motorku!

Z tohoto příběhu vyplývá jedna špatná zpráva: v Asii pasuje klíček od zapalování na všechny motorky stejného typu! Takže ukrást motorku není žádný problém! Ani řešení s benzínem jsme nedotáhli do konce: sice jsme jej odčerpali z naší první motorky do plastové lahve, ale byli jsme tak naivní, že jsme benzín nalili do naší druhé tentokrát opravdu hotelové motorky. Přes noc nám benzín někdo vyčóroval a ráno na nás čekala prázdná nádrž. Od té doby už vždycky bereme benzínu jen tolik, kolik projedeme a na noc dáváme motorku do garáže a nebo k nám do pokoje v guesthousu!

Text: Petra Bielinová (petra.bielinova@gmail.com)