Také zažíváte na cestě silné pocity štěstí? Vylévají se vám cestovatelské endorfiny do krve? Za posledního půl roku v Indii a Nepálu si zřetelně vzpomínám na dva okamžiky, kdy jsem měl obrovskou vnitřní radost z cestování a těšil jsem se na další zážitky, které nás čekají. Podělte se s ostatními, jak a kde prožíváte silné pocity radosti při cestování.
Rád cestuji vlakem. Určitě to není kvůli špinavé podlaze, tu a tam poškozené sedačce, netekoucí vodě na WC, ne zcela průhledným oknům a podobně; je to kvůli lidem, kteří se mnou ve vlaku cestují. I z okénka auta je vidět jakási krajina, z vlaku ovšem nevídám billboardy při trati. Možná se na ně zapomnělo. A tak místo z okénka dívám se na lidi. Chovají se podobně jako já. Mnozí z nich při příchodu do kupé slušně pozdraví a ptají se, zda je tu volno, a to i když vidí, že sedím sám pouze na jednom z osmi sedadel. Když si pak sednou, poté, co si pověsili kabát na věšák, mlčky sedí a jsou rádi, že stihli doběhnout včas na nádraží a nyní jsou ve správném vlaku, jedouce správným směrem.
Ti, co cestují na delší vzdálenosti, asi přemýšlí, co budou dělat během cesty a pro případ, že by snad mohli usnout a přejet svoji cílovou stanici, natáhnou si budík. Až někdy zaslechnete ve vlaku zvonění, může to být zrovna z mé velké kabely. Jezdí se mnou tam a tam, jednou se špinavým prádlem, podruhé s nažehlenými košilemi a trenýrkami. V neděli večer v ní bývá i leccos k snědku.
Kabely odkládáme na poličky nad hlavou. Pod kabelou na věšáku visí kabát, bunda, sako, jak kdy a co kdo má a na co má. Potom už jen sedadlo, a to je buď prázdné nebo obsazené osobou. A kvůli ní rád cestuji vlakem.
Stačí aby pán nebo paní v modré uniformě při otevření dveří řekl Dobrý den, jízdenky prosím, a každý řádný cestující hledá po kapsách lístek, aby ho předložil ke kontrole. S uspokojením si alespoň já říkám, že je dobře, že se v mém případě počítač ve výdejně lístků na mém nádraží nespletl, a tak mohu dál cestovat bez problémů. Průvodčí odešel a i když se ještě párkrát ukáže, na mně již lístky nebude chtít. Je ovšem možné, že se průvodčí vystřídají, a pak budu muset s lístkem zase ven.
Zase klidný jsem však až tehdy, když vlak, do něhož jsem nastoupil, projede první známou stanici. Pak se mohu věnovat třeba četbě. To v autě nelze, alespoň mně to činí potíže a když řídím, je čtení, kromě dopravních značek vodorovných i svislých a těch vzpomínaných billboardů, zcela vyloučené.
Někdy se v kupé sejdou posluchači různých hudebních žánrů, ale co konkrétně poslouchají, jsem se zatím nedozvěděl. Majíce na uších sluchátka, nic dalšího nevnímají, ale ani neruší ostatní cestující, což je dobře.
Nedávno jsem oživl - to když slečna v rohu u okna přestala hovořit o ničem s kamarádkou naproti, vzala odloženou kytaru ze sedadla a začala zpívat. Ty nejkrásnější písničky od Nedvědů přišly ze Strahova k nám do kupé, a zcela zdarma. Pak se přiblížilo město, kde dívka asi hrává jiným posluchačům, nebo alespoň jednomu. Co možná? Určitě. A pak se vezmou, budou mít děti, možná bude i období, kdy bude kytara viset na stěně a jen vzpomínat. Tak, jako dneska moje.
Na své si ve vlaku přijde i čich. Bude-li to libá vůně či ne, rozhoduje samotný zdroj, člověk. Vedle tělesných odérů přijde i voňavá slečna, většinou s doprovodem. To mi ale nevadí. Jsem spokojeně ženat a mám už velké děti. Ani to se vám v autě nemůže stát, abyste se mohli bez problémů zasnít a zavzpomínat při zavřených víčkách na dobu, když byli kluci malí.
Náhle se otevřou dveře a vich šikmooké maminky, očividně z daleké země a každá s dítětem. Přijely až z Mongolska, aby u nás vyráběly boty v Třebíči i pro naše nohy. Nejlíp česky mluvila asi čtyřletá panenka. I ona zazpívala, co se naučila v mateřské škole s ostatními českými dětmi. Na vlastní oči a uši jsem se přesvědčil, že všechny děti jsou stejné, ač mají pleť a oči jiné, než zrovna my.
Ano, v autě je cesta pohodlná a rychlejší. Zastávky si plánujete sami, můžete i změnit směr a když si doma zapomenete třeba svetr, můžete se pro něj i vrátit. Vlak se jen tak otočit nemůže. Přesto zbývá hodně důvodů, proč vlakem cestuji rád. Mám rád lidi a v železničním vagóně k nim mám blíž.
Na me pusobi nejvzrusiveji odjezd. Sedim treba v letadle nekam do pryc a rikam si, jestli budu zivy a zdravy sedet i ve zpatecnim. Pochopitelne se pridava treba obava, jestli dorazi bagly, jaci budou domorodci, jake to vubec v te nove zemi je. Nerikam, ze celkove pocity jsou vzdycky uplne pozitivni, ale je tam to ocekavani a nejistota, na coz se nezapomina. Jinak cistou radost z cest mam, kdyz nejsem sam. A o neco mensi mi prinese pocit, ze jsem prave udelal nejakou hodne dobrou fotku.
Preju vsem hodne radosti na cestach!
K předchozímu příspěvku bych přidal vlastní zkušenost s odjezdem do neznáma:
Když jsem podnikal se svojí přítelkyní naši první dalekou cestu "na vlastní pěst" vezl nás vlak dva a půl dne do Istanbulu. Ještě v Čechách se o jakéhosi Moraváka opouštějícího v Břeclavi naše kupé pokoušela mrtvička, poté co zjistil, že vlakem jedeme až do Istanbulu. Tím jsme získávali takový hřejivý pocit, že opravdu podnikáme něco neobyčejného. Legrace ovšem skončila, když jsme pak stáli v istanbulském přístavišti a chystali se přejet trajektem na protější asijský břeh. Váhali jsme, jestli se spíš nemáme vrátit domů, protože jsme měli trochu strach z toho neznámého světa. Ale přepluli jsme tam a byl to úžasný svět. Od té doby si připadám na druhém břehu pořád. Teď už máme za sebou spoustu odjezdů, ale hladina toho "cestosteronu" se pokaždé zvýší právě před tím první krokem do každého nového světa.
Měla jsem a mám skvělé rodiče, kteří mě nikdy nenechali jak sportovně tak cestovatelsky zakrnět. Bohužel jsem ještě v 17 letech, díky komunistickému režimu u nás, obracela v rukách tajně získanou pohlednici New Yorských dvojčat s pocitem, že tam se prostě nikdy nepodívám...
Od této smutné doby jsem "státy" navštívila nejednou. Mé cestovatelské endorfiny začaly fungovat již v okamžiku, kdy jsem obdržela doporučený dopis z americké ambasády se svým pasem a vízem uvnitř. Na tento den asi nikdy nezapomenu, protože jsem začala radostí vyskakovat a hlasitě se smát. Dostala jsem jakousi vstupenku do světa a od této chvíle se můj život od základů změnil. Né snad proto, že by se ze mě stal v pravém smyslu cestovatel, ale proto, že jsem dostala možnost podívat se "za hranice". Mluvit s lidmi, poznávat je, pracovat a vydělávat si v cizí zemi. - To je bohatství, které nemá jen tak každý. To je nadstandard lidského poznání a vědění. To jsou neocenitelné zkušenosti, které lidskou bytost posouvají dál k porozumnění a toleranci.
V životě pak, když se potkám s lidskou závistí, pachtěním se za majetkem, s podrazáctvím, vzpomenu si třeba na cestu autobusem z Bangkoku do Phuketu, kde se sešli lidé z několika zemí a kontinentů, otevřeli pár piv a kořalek a z únavné dvoudenní jízdy udělali mezinárodní mejdan na hranici zákona. V tu chvíli je mi dobře a jsem nad věcí.
K cestovatelskym endorfinum patri jeste poradny suvenyr. Prave kdyz nam je po tele blaze, v autobuse hraje prima muzika a my se tesime na dalsi pekna mista, rad bych si uchoval tuto prijemnou vzpominku. A tou je CD nebo kazeta, ktera vyhrava z reproduktoru. Jednou, kdyz jsem mel dobrou naladu a ridic take, tak jsem mu moc pochvalil skvelou romantickou hudbu, kterou nam poustel, a pak zaverem jsem ho poprosil, jestli by mi tu pasku nebo CD nedal. A svete div se! Ridic bez okolku rekl: "No problem", a podal mi ji. Ja si na ni napsal treba Dardziling, Barma nebo Kambodza a vzpominka na krasnou jizdu krajinou zustava zachovana. Soutez o to, kdo ziska vice hudebnich nosicu, zacina :-) Uz jich mame nekolik!
Reagovat
Zpět
