Do Nubra Valey jsme se vydali na několik dní. Brali jsme to jako součást naší výškové aklimatizace, abychom pak mohli vyrazit do hor přes 4 000 m.n.m. Tato oblast se nachází v Ladakhu, severně od Lehu v těsné blízkosti vojenské linie kotroly. Několik tisíc vojáků hlídá oblast ledovce Siachen na kraji Baltistánu před svými pákistánskými soky. Pro vstup do údolí je třeba si zajistit vládní permit.
Získání permitu - nechutná byrokracie
Pro vstup do údolí je třeba získat povolení od místní vládních
úřadů, což běžný turista právem pokládá za nepříjemnou byrokracii a
bohužel i korupci. Povolení lze totiž získat jen pomocí místní
turistické kanceláře, kde zaplatíte 100 rupií za osobu. Navštívili jsme
v úředních hodinách vládní kancelář, kde se permity vydávají za 10
rupek na osobu, ale byli jsme nekompromisně odmítnuti. Jiná možnost,
než zaplatit cestovce prý není - nám osobně zde povolení nevydají. Víme
však i o jiných turistech, kterým povolení zařizoval jejich domácí z
hotelu. Osobně se znal s velitelem vládní kanceláře, a tak to, co je
nemožné pro nás, najednou šlo zařídit.
Nejvýše položené sedlo na světě
Po
vyřízení formalit se vydáváme na cestu, která trvá 7 hodin jízdy
místním autobusem. Překonáváme tak nejvýše položené sedlo sjízdné pro
motorová vozidla Khardong La ve výšce 5602 m.n.m. Desítky serpentin nás
vyzvedávají do oblak, kde klesá teplota na 5 stupňů Celsia a začíná
mírně sněžit. Počasí se tu mění každou chvíli. Silnička po které jsme
vyjeli do takové výšky začíná klesat stejně rychle, jak rychle jsme po
ní vystoupali. Některé nákladní vozy pravděpodobně klesaly příliš
rychle, a tak se nám otvírají pohledy z příkrých skalisek na pomačkané
trosky. Stáří automobilů se tak ozve poprvé a naposledy. Noříme se zpět
do teplých tří a půl tisícových "nížin", kde se stékají řeky Nubra a
Shayok a kde se okolo několika přístupných vesniček rozkládají krásná
zelená políčka. I proto údolí Nubra znamená v překladu Zelené údolí.
Tímto velkým záplavovým údolím dříve procházela obchodní "hedvábná
stezka" spojující Tibet s Turkestánem.
Vesničky Sumur a Diskit
Tyto
maličké usedlosti určitě stojí za krátkou návštěvu a za pár procházek
po okolí. V Sumuru jsme strávili skoro 3 dni. Příjemné klima, které je
zde z celého Ladakhu nejlepší pro pěstování ječmene, meruněk a jablek,
nás úplně pohltilo a nechtělo se nám pryč. Přispívala k tomu domácké
atmosféra Guest Housu LP Namgail, který patřil panu Urgainovi. Každé
ráno jsme vstávali kolem 6 hodiny ranní, abychom mohli být přítomni při
přípravě snídaně. Společně s jeho paní jsme tloukli máslo z čerstvého
mléka, vařili meruňkový džem v papiňáku a nebo se snažili uplácat
chlebové placky z pšeničné mouky. Tlučení másla nám šlo, u toho stačí
jen síla a výdrž (za půl hodiny jsme vytloukli velkou hrudku másla na
snídani pro dvanáct osob), ale chlebové placky to byl problém. Stále se
nám lepily na prsty, nikdy nebyly správně kulaté a často se nám trhaly.
Tam je třeba zručnost, kterou člověk získá až po dlouhých hodinách. V
Diskitu jsme navštívili krásný klášter Diskit Gompa, který je v údolí
řeky Šájok největší a nejstarší (přes 500 let). V malých domcích s
jednou či dvěma světničkami kolem kláštera pobývá kolem 100 mnichů
včetně malých mníšků, kteří mají v blízkosti velkolepou školu. Během
naší návštěvy jsme zastihli v klášteře i skupinku Čechů, kteří
pracovali na obnově dávných fresek, které byly v dezolátním stavu.
Jedná se o občanské sdružení Pro Tibet a o jejich práci v klášteře
pojednává samostatný článek "Dobrovolníci v Ladakhu". Shodou
okolností v Diskitu působí ještě jedno občanské sdružení (Lungta),
které vypomáhá s výukou angličtiny ve škole právě v letním období, kdy
mají místní učitelé dovolenou.
Poušť uprostřed Himalájí
Z
Diskitu do Hunderu jsme se vypravili pěšky. Mezi těmito vesničkami se
totiž nachází písečné duny. Vyšli jsme brzy a kolem 7 hodiny ranní se
už slunko vyhouplo nad okolní horské hřebeny a svítilo nám na cestu. Po
hodince chůze jsme se opravdu dostali mezi kopce bělostného písku,
které připomínaly duny na Sahaře. Zasněžené šestitisícovky kolem byly
jako bonus navíc. Po chvíli jsme se napojili na vyšlapanou stezku. Už z
dálky jsme viděli skupinku koňáků a jejich početné stádo koní.
Pasáčci se právě probouzeli, a připravovali se na přesun do města, kde
se měli sejít s turisty a vypomoci jim s nákladem batohů při treku. Těsně
před příchodem do vesničky Hunder jsme narazili na polehávající
dvouhrbé velbloudy. V průvodci se píše, že se tu velbloudi vyskytují i
divoce, ale to už dávno neplatí. Žádného divokého jsme neviděli. Zdá
se, že místní podnikatelé všechny velbloudy domestikovali pro
turistické využití.
Přidat komentář
Zpět
